Štěpnice, tedy malý sad s ovocnými stromy, zelnice určená k pěstování zeleniny, květnice plná okrasných květin a bylinek a klidné zákoutí pro stavbu včelína. Tak mělo vypadat ideální rozvržení školní zahrady podle úředních instrukcí z konce 19. století. Netýkalo se to jen venkovských škol, zahradničit se žáci a žákyně měli učit na školních pozemcích i ve velkých městech včetně Prahy a jejích předměstí. A úplně stejně je rozvržená i výstava v malostranském muzeu – jeden sál patří ovoci, ty další pak zelenině, květinám a včelám.
Třicet let pod Hradem
Národní pedagogické muzeum Jana Amose Komenského patří mezi nejstarší česká muzea. Založeno bylo už v roce 1892 a posledních třicet let sídlí v historických domech U Zlatého slunce a U Zlatého šífu ve Valdštejnské ulici. Ten, kdo by tu čekal jenom Komenského spisy, kalamáře, pijáky a stará, červotočem provrtaná škamna, bude překvapen. Kromě stálé expozice – která se samozřejmě bez zmíněných exponátů neobejde – muzeum servíruje i dočasné výstavy, jako je právě aktuální Bzukot školních zahrad.
Bzukot školních zahrad
|
Jedno vajíčko za druhým
Ke kterému segmentu ideální školní zahrady má nejblíž autor výstavy Honza Šimek, není složité vystopovat. Muzejní historik včelaří v zahrádkářské osadě na severu Prahy a svůj koníček na výstavě lehce postrčil do popředí. Sehnal například historické úly z Národního zemědělského muzea a také oslovil Báru a Jana Sládkovy, kteří vyrábějí retro pouťové atrakce, zda by jednu tematickou neudělali i pro jeho výstavu. Tak se zrodil Včelí vaje-kulečník. Stačí dřevěnou včelí královnu namířit tím správným směrem a sázet do dřevěných plástů jedno vajíčko za druhým. Kostru výstavy ale tvoří staré nástěnné školní obrazy z domácí sbírky. Třeba ve sklepení muzea visí ty představující podzemní tvory, jako jsou žížaly nebo krtci.
Na výstavě si přijdou na své malí i velcí návštěvníci.
Třešeň, višeň, meruňka
Dřevěný vaje-kulečník zdaleka není jediným interaktivním, dotykovým exponátem. V sálu věnovaném ovocným stromům může vzít člověk do ruky paličku a zahrát si na marimbu poskládanou z různých druhů dřev. Třešeň, višeň, meruňka, hrušeň, jabloň, ořešák… O pár metrů dál zas visí různě hebké hedvábné šátky. Včela totiž nebyla jediným druhem hmyzu, který se dřív ve školách choval. Vzdělávací ústavy si finančně přilepšovaly chovem bource morušového, z jehož kokonů se hedvábí vyrábí.
Vlastní muzejní hedvábníčci
Motýli, lidově zvaní hedvábníčci, se ve školách zabydleli už za císaře pána, ale vrchol přišel za druhé světové války, kdy se z hedvábných vláken vyráběly padáky či chirurgické šicí nitě. Chov nočního motýla není příliš náročný, a tak se do něj v rámci výstavy pustil i Honza Šimek. Na nádvoří muzea si v květináči pěstuje vlastní morušovník, aby měl čím krmit housenky. Koho tohle téma zaujalo, měl by si v diáři zaškrtnout sobotu 17. května. Dopoledne se na Malé Straně koná přednáška o historii chovu bourců a odpoledne dětské divadelní představení. To nebude o hedvábí, ale o včelách, medu a medvědech.
