Až po letech, kdy jsem v Čestmírově ulici v Nuslích zvedl pohled z dlažby chodníků nahoru, všiml jsem si na domě číslo popisné 266 a číslo orientační 18 pamětní desku věnovanou zpěváku Jiřímu Schelingerovi. Autorem je sochař Pavel Míka a deska zde visí zásluhou zpěvákova bratra Milana. Ale o tom všem nechci dnes vyprávět.
Věta na desce praví že: Zde vyrůstal zpěvák Jiří Schelinger a učil hře na kytaru jeho otec Josef.
V sobotu 6. března 2021 by bylo Jiřímu Schelingerovi sedmdesát let. V úterý 13. dubna 2021 to bude čtyřicet let od chvíle, kdy zmizel v Bratislavě ve vlnách Dunaje.
Za dveřmi je Jiří Schelinger
Jiřího jsem na vlastní oči viděl jen jednou v životě. Psal jsem někdy v osmdesátých letech reportáž o poštovních doručovatelkách a s jednou jsem chodil po domech v centru Prahy. Někde ve Pštrosově ulici, nebo v Křemencově, jsme doručovali doporučené psaní. Za dveřmi v přízemí, v tmavé chodbě, bylo za dveřmi, kde jsme zazvonili, rušno. Dveře se otevřely a v nich Jiří Schelinger. Jak ze situace vyplynulo, zřejmě tu ještě s dalšími obyvateli bytu s něčím pomáhal. Teď bych asi měl napsat, že si zpěvák dopis převzal, podepsal a kamarádovi předal. Což by bylo z hlediska zajímavosti vyprávění poutavější. Ale možná adresáta jen zavolal a zmizel v hloubi bytu. Už si na detaily nepamatuji.
Pan Josef, postava v elegantním širáku
Jiřího otce Josefa, o kterém je na pamětní desce v nuselské ulici také řeč, jsem ale potkal vícekrát. Bydlel jsem ještě u rodičů na Jižním Městě a otec pana Schelingera Josefa ulovil v nějaké vinárně při sklence moravského. Můj bratr totiž vedle malování (které vstřebával na škole) také hrával na kytaru a tak mu chtěl můj otec dopřát kvalitního učitele (s odstupem času musím tu kvalitu potvrdit, i když pan Josef už nežije).
Pan Schelinger, elegán v širokém klobouku (na ulici na sto metrů nepřehlédnutelná silueta) a vždy společensky oblečen, docházel k nám, dal si kafe a pak zalezli s bratrem do zadního pokoje a tam preludovali v rámci výuky klasické hry na strunný nástroj. Pak si někdy ještě na chvíli opět sedl v kuchyni a povídalo se. Mně se na něm líbilo, že mi netykal a oslovoval mě „pane Pavle“. To mne později naučilo, že i mnohem mladším „cucákům“ jsem vždy, pokud se jednalo o reportáž, rozhovor a jinou žurnalistiku, vykal. Pan Josef mluvil spisovně, jako noty na kytaru, které vyučoval.
To byla strašná rána
Já mám ale pana Josefa zafixovaného s jednou jeho zimní návštěvou. Venku byl sníh, asi i námraza. Učitel hudby stál ve dveřích s nešťastným výrazem v tváři. Odložil kabát, odložil širák, usadil se v kuchyni a postěžoval si, že sebou praštil na zledovatělém chodníku a praštil se do hlavy. Skutečně, vzadu mu z vlasů trochu prýštila krev. Máma ho ošetřila a on se zeptal, jestli by nebylo něco ostřejšího ke kávě, že se musí vzpamatovat.
Neprozradím snad nic soukromého, když napíši, že po první vodce byla druhá, pak třetí a možná i čtvrtá. „Pánů Pavlů“ bylo to odpoledne víc, pan Josef byl veselý (údajně dle vyprávění maminky jí ten den pan Schelinger, byv sám ženat, nabízel manželství, ale to si nevybavuji). Každá druhá věta začínala slovy „to byla rána, to bylo strašné“. Teprve potom následovala výuka na kytaru. K pádu v zimě se čas od času při návštěvách vracel, děkoval za péči, které se mu u nás dostalo.
Takový byl můj pan Josef Schelinger. Vzpomínám, jak jen tu a tam z jeho úst zaznělo něco jako „to Jirka“ a trochu mu zadrhl hlas. I proto od chvíle, kdy jsem desku na paměť zpěváka Schelingera a jeho otce učitele Josefa zaregistroval, při cestě Nuslemi učiním odbočku do Čestmírovy ulice. Aby pan Josef věděl, že na něho pan Pavel vzpomíná.
Někdy mě napadá, že by měl mít i desku u nás na Jižním Městě. Třeba:
Tady upadl na ledu a sněhu a žil vesele učitel hraní na kytaru pan Josef Schelinger.