V této již tři roky trvající sérii zajímavostí o Praze se moc nepíše o těch, kteří mi často dodávají cenné postřehy. Člověk nemůže být všude. Jednou jsem na hřbitově nedaleko Nemocnice Na Homolce (nemocnice byla postavena mnohem později než hřbitov a obě nemovitosti spolu nesouvisejí) narazil na kameníka, který právě vytesával jméno zesnulého. Ten mě například naučil všímat si druhů kamene a mramoru, ze kterých se budují náhrobky. Od něj vím, jak rozeznat domácí surovinu od té, která se sem dováží například z Vietnamu.
Od poslíčků na kolech zase vím, jaké jsou triky, aby cyklista neuklouzl v zimě nebo v dešti na pražské dlažbě, které je ve městě, jak říkají Slováci, „neúrekom“.
Na vrcholu mých informačních zdrojů však stojí Martin Patřičný, umělec pracující se dřevem. Nejenže o něm umí poutavě vyprávět, ale dokonce natočil šestadvacetidílný dokumentární seriál „Kus dřeva ze stromu“ o různých druzích stromů a jejich dřevě. Má za sebou několik pozoruhodných knih o dřevě. A i když bydlí pár kilometrů za Prahou po proudu Vltavy, je ve městě častým hostem a je vydatným zdrojem informací a zajímavostí, kterých si my, co tu žijeme 24 hodin denně, ani nevšimneme.
Jako cestovatel objevil v daleké švédské Uppsale kostel, který jako by okopírovali v Praze na Náměstí Míru. Protože se známe už pár let a on ví, co je mojí zálibou, prozradil mi například, kteří galeristé nebo jejich personál se věnují dálkovým běhům, minimálně půlmaratonům.
Také od něj vím, jak se různé druhy dřeva chovají, když z nich vznikne výrobek, třeba dveře, což mě naučilo všímat si pražských dřevěných dveří, zvláště těch hodně starých a masivních, a kolik znalostí o tom, jak s dřevem pracovat, by tu zůstalo déle než ti, co s ním tvořili.
Martinu Patřičnému bylo nedávno sedmdesát let a na rozdíl od mnohých jiných se ke svému věku hlásí, protože ví, že dřevo stárne vždy do těch nejlepších let.
Víte, že…
|
PRAHA? AHA!
