Pamatujete, jak shořelo Národní divadlo? Psal se rok 1881, zbrusu nová budova právě přivítala první diváky. Ale než se stihly usadit vzpomínky, zůstaly jen ohořelé zdi a ticho. A přesto – nebo právě proto – se celá země semkla, aby divadlo znovu povstalo z popela. Právě tehdy se rodil jeden z nejsilnějších symbolů české hrdosti a kulturní identity.
Ale není to jediný požár, který změnil Prahu. Malá Strana hořela hned několikrát – v roce 1541 tak zničující, že sahal až na Pražský hrad. Oheň se v úzkých uličkách šířil neúprosnou rychlostí, vzal s sebou desítky domů, archivů, středověkých památek. Dodnes v křivolakých uličkách Malé Strany cítíte stopy té zkázy – a zároveň obnovy, protože i tohle místo se dokázalo zvednout, oprášit prach a znovu žít.
V díle se dotýkáme i modernější historie – třeba požáru hotelu Olympik v roce 1995, při kterém zahynulo osm lidí. Hořel 11. patro, hosté skákali z oken. Velký mediální případ, ale zároveň připomínka toho, jak křehké jsou lidské životy a jak rychle může být všechno jinak.
Otevřeme vám i zákulisí orloje na Staromáku
A protože Linka M není jen o plamenech, ale i o naději, zavítali jsme s Davidem i do nitra pražského orloje – místa, které odměřuje čas ve městě už více než šest století. A mluvili jsme o Mariánském sloupu, který se po více než stu letech vrátil na Staroměstské náměstí – jako připomínka minulosti, která znovu zakořenila v přítomnosti.
Tenhle díl je o ohni – v uličkách i v srdcích. O ztrátě i o návratu. O tom, že Praha je město, které nikdy nezmizí, i když se nad ním zvedne dým.
