Kampaně se před volbami několik let po roce 1989 odehrávaly v „papírovém“ módu. Internet byl ještě v plenkách a pro vyvolené, možnost představit programy a tváře měly strany a hnutí v televizních a rozhlasových spotech a pak v inzerátech v papírových novinách a časopisech. Současně se hojně plakátovalo a billbordovalo. Podstatně víc, než to známe v éře internetové.
Když ještě lidé přiznávali politické preference
Specifikem devadesátkových kampaní byly i výlohy obchodů, okna bytů, rodinných domů nebo vchodové dveře domů. Lidé i podnikatelé dávali často najevo svou preferenci, vylepovali si do výkladních skříní obchodů a provozoven, často zdarma, plakáty svých oblíbených politiků nebo partají. Také města byla ještě plná vývěsních skříněk politických stran, kde se propagace objevovala. V současnosti byste je už ani s nejsilnější lampou nenašli… Představa, že si v současnosti živnostník vyvěsí do výlohy oblíbeného politika by bylo ekonomicky zničující.
Lidé neměli v minulosti problém vylepit své politické preference.
V sobotu 1. června 1996 jsem byl pozván jedním známým, jinak v té době poměrně mediálně proslulým podnikatelem a současně řadovým členem ODS na „zahradní volební party“ v jedné pražské luxusní vilové čtvrti. Sešla se tu zajímavá společnost pražských i celostátních hlavounů, velkých i menších, této strany. Lidé z vedení města, různých ministerstev i velkých a malých firem. Důvod? Jako se v současnosti setkávají lidé v restauracích při společném sledování fotbalu nebo hokeje, tady se společně sledovaly výsledky voleb.
Ulicemi se plížily stranické bojůvky
Protože velká mediální setkání se v centrálních štábech stran tehdy plánovala až později večer a hlavně v neděli, neboť výsledky z volebních okrsků se ještě oznamovaly telefonicky a součty přibývaly jen pomalu, nebylo v sobotu odpoledne kam spěchat, navíc byla jediným zdrojem televize. Žádné online zprávy v chytrých telefonech.
Volby v roce 1996 byly více plakátové a billboardové než nyní.
Majitel vily vynesl přístroj na zahradu, připravené bylo občerstvení. Bylo dost času na klábosení. V jednu chvíli přišla řeč na předvolební kampaň v hlavním městě. A jeden z vysoce postavených politiků (v činné službě) se po pár panácích rozpovídal, jak to v metropoli vypadalo poslední večery a noci před otevřením volebních místností.
Souhlasíte s ničením volebních plakátů?
On s několika dalšími řadovými členy a přáteli vyráželi pravidelně po setmění (a to s ohledem na již letní čas nastávalo opravdu pozdě) do ulic. Vyzbrojeni škrabkami, pálkami z baseballu i tyčemi se plížili pod rouškou tmy pražskými ulicemi. Cíl? Propagace konkurenčních stran, v té době především pomalu rostoucí sociální demokracie. Kde nešlo ze zdí strhnout plakát, tak ho přemalovávali barvami, spreji či fixami, kde to šlo, tam končily konkurenční propagace na zemi.
Lidová tvořivost se plakátům nikdy nevyhýbala. Ani Praze, ani jinde v Česku
Tyčemi a pálkami zase vytloukali výklady v méně frekventovaných ulicích, pokud do nich majitel vyvěsil propagaci v oranžových barvách. Podobně dopadly i stranické nástěnky a další plochy. „Párkrát jsme se potkali i se socdemáky, byli na podobné výpravě jako my,“ popisoval významný pražský politik. Někdy došlo i na strkanice, že by se vzájemně tloukli pálkami nebo klacky, na to prý nedošlo. Obvykle ustoupila ta méně početná skupina.
„Klukoviny“ dávno promlčené
Jaký byl rozsah vzájemné války mezi skupinami „desperátů“, to jsme si my, kteří tomu na zahradní party jen naslouchali, mohli spíš jen domyslet. Z vyprávění zážitků se dalo vydedukovat, že se jednalo možná o pouze pražskou záležitost, o jiných regionech řeč nebyla. Jaká byla výkonnost těchto partajních čisticích komand? I to se dalo jen odhadovat.
Všechny tyhle příhody jsou už dávno promlčené. Vždyť i vražda se promlčuje už po 15 letech. Horší zločiny po třiceti. Nějaké stržené billboardy a plakáty a vymlácené výklady justice neřeší už po roce. Obzvlášť, pokud byli pachatelé neznámí. Nikoho tehdy policie nechytala, ulice a domy se ještě nerojily všudypřítomnými kamerami.
Před třiadvaceti lety. Nyní by si asi ani trafikant nevyložil do výlohy plakát politické strany. Ani zdarma, ani za peníze.
Z dnešního pohledu byly podobné noční výpravy klukovinami. Svým způsobem mě tehdy udivovala drzost a odvaha těch lidí, že neměli strach ze skandálu. Byla ale jiné časy. Do přehrad padaly barely s mrtvolami, mafie si navzájem řezaly hlavy a vyhazovaly auta do vzduchu. Koho by zajímali muži strhávající plakáty.
Navíc řada těch, kteří tehdy na zahradní party byli, už dávno zapadla v zapomnění společenských i podnikatelských rubrik. Mnozí už nejsou mezi živými. Ať už nosili modrý, oranžový nebo jiný dres. Byla to „veselá“ doba…
