Jak jste přišel na nápad vydat právě Košířské karty?
V Košířích žiju od narození. Do domu, kde bydlím, se hned po jeho dokončení ve dvacátých letech minulého století nastěhovali už mí prarodiče, žil tu pak i můj otec. Jsem tudíž starousedlík a patriot. A když jsem coby sběratel karet zjistil, že „své“ karty má i pražský Žižkov, bylo jasné, že nelze déle váhat.
V klubu sběratelů hracích karet, kterému předsedáte, vyšly už dřív Pražské karty. V čem se od těch košířských liší?
Pražské hrací karty byly věnovány hlavně pražským pamětihodnostem a osobnostem. I jejich nosným tématem byla architektura, idea je tedy obdobná. Ty košířské vznikly vyloženě k poctě této čtvrti a vyprávějí rozmanité příběhy z její historie. Zároveň jsou dárkem, který jsem si věnoval ke svým šedesátinám. Odlišné jsou na první pohled: výtvarnice a pedagožka Kateřina Krausová použila na Košířské karty černou linku, takže obrázky připomínají staré dřevořezy. Stylem jsou ale svěží a někdy i dost vtipné.
Sběratel Petr Bílý vlastní asi tři tisíce balíčků karet.
Co karty zobrazují?
Chtěl jsem představit Košíře s jejich bohatou historií a se vším, co nabízejí – pozoruhodnou architekturu, a to i zaniklých staveb, ale také známé či významné osobnosti. K těm patřil třeba starosta Hlaváček, osvícený a činorodý muž, který do Košíř zavedl soukromou tramvajovou linku. Po bankrotu však skončil sebevraždou. Svou kartu má i výtvarník Jiří Trnka, jenž měl ateliér v usedlosti Turbová. A je tu také Anny Ondráková, prvorepubliková hvězda a spoluzakladatelka košířských filmových ateliérů. Karty připomínají i místní báje, pověsti a mystiku.
Jaké další zajímavosti karty prozrazují?
Třeba to, kde se dříve nacházela morová kaple svatého Rocha. Nebo že v bývalé Košířské cihelně ulehl k věčnému odpočinku pražský golem – tak to alespoň tvrdil významný kabalista Oldřich Eliáš. A to nemluvím o kdysi prý velmi slavné košířské vědmě a věštkyni Dojce. V každém balíčku je proto knížka, kde jsou jednotlivé obrázky popsány a vysvětleny.
Originálně pojaté jsou i karetní barvy, tedy srdce, zelené, žaludy a kule.
I to souvisí s košířskou historií. Zelené představuje vinná réva, která dříve pokrývala košířské svahy, žaludy zas orobinec neboli rákosí, z něhož tu košíkáři zhotovovali své výrobky. Srdce odkazují ke košířskému městskému znaku se třemi zahnutými srpy neboli kosíři, které daly čtvrti její název. Kule ztvárňuje andílek z usedlosti Kavalírka. Představuje radost a lásku, kterou my patrioti ke své čtvrti cítíme.
Vydání karet doprovodí i výstava v Restauraci Ladronka. Co na ní uvidíme?
Košířské karty se na Ladronce poprvé představí veřejnosti 28. července. Od tohoto dne až do 31. srpna tu budou vystaveny i nejrůznější zajímavosti týkající se Košíř i karet. Třeba zvětšenina karty s Košířskou madonou, tajemnou femme fatale, která je spojena se zahradní restaurací v parku Klamovka, kde se scházel pražský underground. Objeví se tu i etiketa z bývalého košířského pivovaru a další artefakty. Celá restaurace je nastálo vyzdobena fotografiemi starých Košíř, které teď tato menší expozice doplní.
Balíčků je tři sta a jsou očíslované podobně jako třeba grafické listy. Kde jsou k mání?
Karty nesou podtitul karty ku hraní i pro radost, stojí 249 korun a jsou určené pro všechny lidi, které budou bavit. Dá se s nimi hrát mariáš nebo prší, ale poslouží i jako netradiční suvenýr. A protože balíčků je omezený počet a prvních sto kusů je navíc podepsaných Katkou Krausovou a mnou, jsou zajímavé i pro sběratele. Až budou na Ladronce pokřtěny, bude možné je objednat na mém facebookovém profilu Jack Green, což je má karetní přezdívka. Mojí oblíbenou kartou je totiž zelený spodek.
Ukázka karet vydaných pražským Clubem sběratelů
Uvažujete o druhém vydání? Leccos se jistě nevešlo…
Záleží na lidech. Když se jim karty zalíbí, nejspíš se do toho pustím. Nakolik by se ale další košířské karty lišily od těch stávajících, je otázka. Ono se to nezdá, ale obrazové podklady, z nichž pak obrázky na kartách vznikaly, jsem dával dohromady čtyři roky. Něco jsem proto i sám vyfotil, třeba košířský vodojem nebo novogotickou kapličku v parku na Klamovce. Takže se uvidí. Minimálně reverzní čili rubová strana listů by ale musela být jiná, aby se poznalo, které vydání bylo první.
V Košířích žijete od narození. Je to dobré místo k životu?
Košíře mám moc rád. A i když už léta čelí nájezdu divokých developerů, žije se tu pořád dobře. Je tu dost zeleně, míst pro nákupy, kulturu i zábavu. Pořád tu také žije i dost mých přátel ještě ze školních a gymnaziálních let, s nimiž jsme objevovali různá tajuplná zákoutí a později se scházeli na mariáš. Což některým z nás vydrželo dodnes. Se členy Clubu sběratelů hracích karet i dalšími mariášníky se potkáváme právě na Ladronce, z níž pak máme Košíře jako na dlani. Jsem taky rád, že místní obyvatelé nejsou lhostejní k tomu, co se tu staví nebo co tu chátrá.
Uvedete příklad?
Znovu začalo fungovat bývalé Kino Na Zámečnici, z něhož je teď Kino Klamovka s ušlechtilým programem a příjemnou zahradou. Opravuje se – na můj vkus dost pomalu, ale přece – dělnická kolonie Buďánka, kde už funguje kulturní prostor Koloniál. Staré Košíře, které si pamatuju ještě jako romantickou čtvrť plnou rozpadajících se usedlostí, památek a altánků, tak sice mizí, jedinečný duch místa však zůstává.
Karetní svět Petra Bílého
|
