Vyprávět někomu, kdo vyrostl už jen na multikinech, že v Praze byla skoro stovka biografů, je jako předčítat mu z originál Kosmovy kroniky české.
Asi bych toto téma vůbec nenačínal, kdybych se nedávno nezatoulal do Strašnic. Jednak jsem třeba tady, pokud si dobře pamatuji, bývala kina hned dvě. První blo kino Vesna, dnes už neexistující, na jeho místě je administrativní budova. To kino bylo samostatně stojící, taková menší, ale důstojná stavba, čistě kinoidního účelu. Svého času tady lístky trhal u vstupu do sálu jistý Fidelis Schlée. Právník, který si za socialismu odseděl několik let ve vezení za podnikání, kteréžto bývalo nezákonným úkonem. Z pana advokáta se stal po roce 1989 úspěšný vydavatel tiskopisů, majitel Večerní Prahy, tu přejmenoval na Večerník Praha. Hlavně se stal pro veřejnost uznávaným milionářem. Z pohledu současnosti byl milionářem „chudým“, protože teď už jsou na vrcholu miliardáři s majetky tehdy ještě netušenými. Ale Fidelis Schlée se svým bohatství netajil, naopak. Jako první, nebo jeden z prvních, si pořídil Rolls-Royce, kašmírové obleky (jiné by mu údajně rozedřely čalounění rollse). Také měl v kanceláři sochu od Salvadora Dalího (osobně jsem si na ni při jedné návštěvě mohl sáhnout. Kolovaly zvěsti, že má i zlaté WC. Měl, ale zlaté byly jen ty šrouby, co drží prkénko.
Pryč z Vesny. Jednu stanici od Vesny bylo, již v suterénu činžáku naproti strašnické tramvajové vozovně, kino Mír. Vlevo a v pravo ve vstupní části pokladny, potom schody dolů. Kdo byl bohatý a měl na vstupné na balkon, šel rovně, chudší vrstvy mířily do suterénu, kde bylo přízemní, šatny a občerstvení. Bydleli jsme kdysi na sídlišti v Zahradním Městě, takže tato dvě kina byla nejblíže na tramvajové trati, zastávky bývaly vždy u nich. Někdo mě může opravit, že kino bylo i ve staré Hostivaři, ale to bylo opravdu historické, navíc se tam od konečné muselo šlapat do kopce a premiérové rozhodně nebylo.
V Míru jsem viděl nejen sovětské filmy, na které se povinně chodívalo v rámci měsíce československo-sovětského přátelství (bavilo mě to, protože se jednalo o školní představení v době vyučování). Rozhodně se mi ale vybavuje
americký veleslavný film Podraz. Neskonale dramatičtější a barevnější než sovětské filmy Balada o vojákovi či Osud člověka. Nešlo ale jen o ústřední melodii, kterou občas zaslechnete v rádiích i teď, nebo o perfektní trik, který vydumali Paul Newman s Robertem Redfordem. Možná se mýlím, ale myslím, že Podraz byl od přístupný až do patnácti let, i když si už nevybavuji, že by tam bylo nějaké odhalené dámské ňadro. Snad byl pro nedopatnáctileté zablokovaný, že byl z Ameriky. Opravte mě, jestli se mýlím.
Mír vzal zasvé někdy v devadesátkách, teď si tam můžete zajít na bowling. Nejsem skalní nostalgik. Ale někdy se mi po vrzajících sklápěcích sedačkách, které se vyskytovaly snad v devadesáti procentech českých i slovenských kin (kromě tech luxusních širokoúhlých). Tak se mi stýská po nanucích a eskymech, které se v kinech prodávaly o přestávce (někdy i před představením, tam, kde měli podnikavějšího ducha). Žádné magnumy, žádné kyblíky s nafouknutou kukuřicí, žádné kelímkové nadýmající koly. Hlavně poctivý papírový lístek s přesně vytištěným číslem řady a místa. A nedej bože, abyste si sedli na sedadlo někoho jiného.