Kdysi mi řekl ředitel Národního filmového ústavu, že cena starých filmů spočívá i v tom, že zachycují prostředí měst, vesnic, domů, tak, jak je po desetiletích už často nenajdeme. Přitom termín „staré filmy“ je relativní. Když v sedmdesátých letech zavedla Československá televize filmy pro pamětníky, jednalo se nejen o snímky z meziválečné či válečné doby, ale i o 40. 50. a 60. léta. Takže rozdíl mezi „tehdy“ a tehdejším „nyní“ bylo i jen patnáct nebo dvacet let.
Nedávno jsem tedy sledoval jeden z filmů pro pamětníky současnosti. Příští rok Láska z pasáže od Jaroslava Soukupa v hlavní roli s Lukášem Vaculíkem sfoukne na dortu 40 svíček. Ten film mě fascinoval už tehdy a alespoň pro mne z něho nic moc neodvanulo. Jenže při posledním koukání jsem si snažil vybavit, kde jsou některá místa, která se ve filmu objeví. Jistě, každý z nás může jít na portál Filmová místa, ale není to ono.
Pasáž Rokoko. Kino Hvězda a jeho nepřetržitý provoz Za čtyři koruny jste mohli přijít kdykoli během promítání a jeden film sledovat do aleluja, než nastalo večerní promítání..
Navíc jsem zjistil, že právě u tohoto filmu je jeden ze záběrů špatně určený. Vaculík na něm s Táňou Kulíškovou umývají okno jakési restaurace či kulturního domu. Někdo tam napsal, že se jedná o dnešní Národní dům na Vinohradech, v osmdesátkách ÚKDŽ (Ústřední kulturní dům železničářů). Nezdálo se mi to, prošel jsem si ho jak ve fotomapách, tak osobně, ale jak stěny, tak velká okna mi neseděla.
Pomohly chytré hlavičky. I kdy ne z NDR, ale z FB stránky Stará Praha krásná. Michal Malák to trefil. Národní dům na Smíchově. Kdysi se mu mezi mladšími říkalo spíše „efko“. Podle klubu Futurum, kde bývávaly diskotéky a hlavně koncerty, občas i dobově méně tolerovaná řinčivější muzika. Filmaři si pro scénu, kde se hlavní hrdina setká s matkou, vybrali zadní trakt, dvůr kulturáku.
Zajímavé je i porovnání s pasážemi, kde se děj odehrává. Když vejdete do té v Paláci Rokoko, nepoznáte, kde co vlastně bývalo. Je nově architektonicky pojatá, kdysi zakrytá prosklená střecha je opět odkrytá a prosvětluje průchod. Design pasáže je jiný, původní bar zmizel, není tu ani inzertní oddělení deníku Svobodné slovo, prodejna vstupenek a hlavně vstup do kina Hvězda, teď se tu prodává sportovní oblečení a výbava.
Lukáš Vaculík kráčí Štěpánskou ulicí. Pozornost věnujte červenému číslu popisnému.
Z kina Blaník na horním konci náměstí je divadlo. Z kanceláře letecké společnosti Air France kousek od křižovatky s Jindřišskou a Vodičkovou je rychlé občerstvení. V dolní polovině Václaváku už také nejezdí auta.
Celkově se prostředí, které Jaroslav Soukup v roce 1985 na celuloid zachytil, probarvilo, scházejí chodníky zakryté lešením, aby na lidi nepadala omítka, tam, kde se jedlo a pilo, tam se prodávají věci. Tam, kde se prodávaly věci, se prodává jídlo a pití.
Pro pamětníky je scéna natáčená na tehdejším „Gorkáči“, náměstí Maxima Gorkého, nyní Senovážném náměstí. Zezadu současného luxusního hotelu je vjezd, ale tady bývalé hojně obléhané prodejna jízdních kol, fronty se tu tvořily, když přišly těžce nedostatkové favority s pětikolečkem vzadu a dvojtácem vpředu. Skromný člověk vzal za vděk i trojkolečkem, bylo-li vůbec. Ostatně, jak se s koly kšeftovalo pro známé, to v této pasáži Lásky z pasáže taky vidíte.
Pasáž Alfa. Rok 2024. Změna není až tak dramatická. Palác i pasáž moc nežijí.
Takže vzhůru do pasáží, o nichž je nejen tento film, ale i jedna z písní Václava Neckáře na albu Podej mi ruku… z roku 1980: „Jen málokdo spěchá, i když mírně mží, ožily vchody pasáží…“
