Leninovi mužici v Praze. Bylo to jako v komedii Adéla ještě nevečeřela. Museli je převlékat a přezouvat

Vybavíte si komedii Adéla ještě nevečeřela, kde se do Prahy vydá americký detektiv Nick Carter? V encyklopedii se dočte, jak chodí našinci oblékaní a proto si sežene dudácký kroj. Že je pak na nádraží po příjezdu nápadný jako americký špion v anekdotě, je nabíledni.

Adéla ještě nevečeřela. Nick Carter přijíždí v „nenápadném“ oděvu z Ameriky do Prahy.

Sociální demokraté ochotně Leninovi pomáhali. Kdyby bývali tušili...

V lednu 1912 uspořádal v Praze tajnou konferenci pozdější vůdce světového proletariátu, jak se mu začalo říkat, Vladimir Iljič Lenin. Protože byl ještě členem ruské sociální demokracie a až v Praze došlo k rozhodnutí prosadit jeho, tedy bolševickou koncepci společnosti, s přípravou mu pomohli čeští sociální demokraté.

Konference se konala v Lidovém domě, sídle české sociální demokracie. Po komunistickém puči v roce 1948 tady vzniklo zcela zákonitě Muzeum V. I. Lenina.

Lidový dům v Praze. V roce 1912 se tu konala konference, kde bolševici naplánovali rozbití ruské sociální demokracie. Později tady bylo Muzeum V. I. Lenina

Pražská konference se připravovala v přísném utajení, z domácích o ní věděl jen tehdejší šéf sociálních demokratů Antonín Němec (kdyby tušil, komu do budoucnosti pomáhá) a pár zasvěcených. V Praze se tehdy pohybovali carští agenti, kteří pátrali po revolucionářích a tak byla opatrnost na místě. Nejen Lenin se vybavil krycím jménem, v Praze tehdy vystupoval jako Meyer.

Muzeum V. I. Lenina

Taky jsem měl Lenina na bytě

I další budoucí velcí bolševici, jako byl Lunačarskij, pozdější komisař přes vzdělávání, nebo Ordžonikidze, ten zase stál později věrně po biku Stalinově. Čeští sociálnědemokratičtí soudruzi až později zjistili, že muž s typickým ruským plnovousem byl ten, co leží v mauzoleu na Rudém náměstí.

V roce 1946 zavzpomínali na Lenina v Praze sociální demokraté František Modráček a Jáchym Havlena.

Jen tak na okraj. Když se u nás dostali v roce 1948 k moci českoslovenští bolševici, objevili se najednou lidé, kteří chodili za jistým soudruhem Havlenou, aby jim potvrdil, že i v jejich bytě byl utajený Lenin na stravu a lože…

Lenin v Praze na desce sovětské Melodie

Podle galoší se v Praze poznají ruští delegát

Ve vzpomínkách, které koncem padesátých let sesbíral spisovatel Miroslav Ivanov mezi ještě žijícími pamětníky roku 1912, nebo našel v jejich písemné pozůstalosti, se objevuje několikrát komický moment. Delegáti ruské sociální demokracie se do Prahy sjížděli několik týdnů, někteří již od konce roku 1911, převážně z Ruska, složitě přecházeli tajně hranice nahoře v Pobaltí nebo v Haliči.

Jenže je doma nikdo neupozornil, že v Rakousku-Uhersku, a zvláště v Praze, se drží přece jen jiný oděvní styl… Nejen pro carské špiony byli snadno odhalitelní, i kdyby mluvili jadrnou pražštinou.

Rusko 1910, oblečení se přece jen lišilo od střední Evropy.

V roce 1932 vzpomínal jeden z delegátů, jakýsi Fasten, jak se dostavil k pražské kontaktní osobě sociální demokracie, soudruhu Jáchymu Havlenovi v Právu lidu. „Řekl, že podle galoší se v Praze poznají ruští delegáti. Zasmáli se a šli si vyměnit šaty i boty,“ líčí Ivanov v knize Lenin v Praze.

Vzpomínáme delegáta z Kavkazu a jeho medvědici

Už v roce 1917 se v Právu lidu objevil fejeton, kde jeden z místních českých pomocníků také zavzpomínal na bolševiky v roce 1912. Zvláště na konspiraci. „Vzpomínáme delegáta z Kavkazu, inteligentního prostého dělníka, který přijel v podivné, nápadně huňaté medvědici na hlavě a v úboru rovněž málo obvyklém; aby se nelišil a nebyl nápadným, o to jsme se postarali u firmy Stránský.“

Rusko na začátku 20. století. Někteří delegáti přijížděli do Prahy ve vysokých chlupatých čepicích.

Také Lenin, byť už v té tobě žil nějaký čas v západní Evropě, si zachoval některé vnější ruské prvky, které ho odlišovali. To si na konci 50. let vybavil i Václav Vacek, v letech 1946 až 1954 pražský primátor. Ten mu po skončení konference předal na nádraží jízdenku a nějaké peníze na cestu z Prahy. Ani Vacek tehdy ještě nevěděl, že se jedná o Lenina. „Byl menší, širokých ramen, trochu zavalitější – a co na něm bylo nápadného, to byl ruský plnovous,“ vzpomínal Vacek.

Vlasy podle rendlíka. Šup s ním k holiči

Komunistický primátor Václav Vacek. Jako sociální demokrat měl v roce 1912 na starosti v Praze jistého Meyera, o němž se pak dozvěděl, že to byl Lenin.

Exprimátor si vybavoval i jiná setkání. „Pracoval jsem v redakci Práva lidu a jednou se u nás objevil – bylo to takhle koncem roku 1911 – mladík, docela statný jinoch. Vypadal docela nezvykle, a tak jsme na něho hleděli všichni udiveně. Představte si: vysoké juchtové boty, jaké se u nás nenosily, kratičký kožich, který měl podšitý bílou kožešinou, a na hlavě takovou zvláštní čepici. Vlasů měl dost a byly zastřiženy po ruském způsobu, my tehdy říkali ´do rendlíka´. „Nenápadného“ delegáta vzali naši sociální demokraté raději hned do holičství, které sídlilo přímo v Lidovém domě, aby mu účes přizpůsobili zdejším standardům. „Potom šli spolu do obuvnického družstva, to bylo také v Lidovém domě, a tady si Rus vyměnil boty. Konečně poslední jejich zastávka byl obchod naproti, měl tam konfekci nějaký Stránský (tam převlékli i již zmiňovaného delegáta z Kavkazu – pozn. autora) a tam Škatula vybral oblek…,“ vyprávěl Václav Vacek.

Na okraj. V oděvním závodě Stránský sociální demokraté neplatili, obleky zde dostaly výměnou za inzerci v Právu lidu. To patřilo k nejčtenějším novinám vsé doby u nás. Takže relativně výhodný barter, jak by se řeklo dnes.

Přijeli opásáni řemeny

Již zmiňovaný Jáchym Havlena si později také vybavoval, jak bolševikům zařizovali středoevropský outfit. „Už v průběhu měsíce ledna počali se sjížděti po jednom, po dvou. Trvalo dosti dlouho, než všichni přijeli.

Přijeli také dva nebo tři v ruském oděvu, opásáni řemeny. Aby nevzbudili pozornost, opatřili jsme jim v oděvním obchodě firmy Zikmund Stránský proti Lidovému domu v Hybernské ulici u nás obvyklé občanské obleky.“

Tábor lidu na zahradě Lidového domu. Když se do Prahy v roce 1912 sjeli bolševici na konferenci, museli je sociální demokraté přezouvat a převlékat dle místních zvyků.

Tolik vzpomínky sociálních demokratů na tehdejší, převážně bolševiky, neboť mezi delegáty byli v převaze, jejichž čeští následovníci se pak doslova v žoldu Moskvy naučili československým pánům kroutit krky.

Celé to velké utajování a konspirace, kdy delegáti, včetně Lenina, střídali během pražského pobytu různé byty a plížili se ulicemi, ne vždy, pod rouškou tmy, bylo nanic. Carská ochranka, což byla v podstatě ruská kontrarozvědka a tajná policie v jednom, měla mezi delegáty v Hybernské domě určitě jednoho, podle nepotvrzených informací ale možná dva špiony.

Navíc mezi českými socdemáky byl infiltrovaný agent pražské policie, který měl dobré informace o některých ruských delegátech a také o některých bytech, kde Rusové „tajně“ přebývali.

Ti telegrafovali do Petrohradu vše – kde se konference koná i s adresou Hybernská 7, o čem se jedná, kdo se účastní a další podrobnosti. Telegramy posílali nejspíš z pražského policejního ředitelství. Inu, v Čechách se všechno rozkecá, jak pravil komisař Ledvina v podání Rudolfa Hrušínského, když jede s detektivem Nickem Carterem po Karlově mostě a kamelot nabízí denní list s výkřikem, že slavný americký detektiv je v Praze...