Snad v každém městě existují místa, která jsou jakoby předurčena k jediné formě využití. A pak i ta, která lze využívat mnoha způsoby. Touto druhou lokalitou je nesporně Letenská pláň. Kromě sokolských sletů, jimž jsme se na stránkách deníku Metro věnovali 12. července, se proslavila i dopravním prvenstvím. Náš přední elektrotechnik-selfmademan František Křižík tu předváděl devět let svoji první elektrickou tramvaj, což sice byla pro něj akce ztrátová, ale velmi důležitá. Řídil se totiž českým rčením „chycen drápkem – lapen je ptáček celý“, takže když tramvaje začaly cinkat Prahou, nevzbuzovaly paniku. Navíc se lidé přestávali obávat oné tajemné a neviditelné síly zvané elektřina.
Procházka a první nehoda
Křižík přišel s touto akcí u příležitosti úspěšné Zemské jubilejní výstavy, která se konala od 15. května do 18. října 1891 na Výstavišti u Stromovky. Pomohlo mu i město, které zřídilo na jižní straně Letenské pláně lanovku na vodní pohon, jejíž trasa začínala v místech u dnešního Letenského tunelu a kam zvídavé Pražany přivážela z různých koutů města koňka. Lanovka se šplhala po stráni od 31. května toho roku a končila u Letenského zámečku, nedaleko nějž byla nástupní stanice Křižíkovy tramvaje mířící ke Stromovce. Tramvaj jezdila rychlostí deset kilometrů v hodině. Zpočátku po osm set metrů dlouhé trase přes část Letenské pláně a poté ulicí Oveneckou k hornímu vstupu do Královské obory. V roce 1893 byla trasa prodloužena o dalších šest set metrů ulicí Nad Královskou oborou až k Místodržitelskému letohrádku. Podle pamětníků lidem nevadilo, že odtud museli na Výstaviště jít ještě kus cesty Stromovkou pěšky. Provoz této první a v dalších letech sezonní pražské tramvaje Františka Křižíka skončil teprve 15. srpna 1900. Za tu dobu svezla téměř šest set tisíc cestujících.
Trať Křižíkovy tramvaje mířila přes Letnou do Královské obory, takzvané Stromovky.
Ovál, na němž závodili i pštrosi
Na Letné vznikala nejen hřiště tehdy nejslavnějších fotbalových mužstev – Slavie, Sparty a DFC (Deutscher Fussball Club) Prag, ale byl tu také vybudován ovál, jenž měřil na délku tisíc metrů. Na šířku pak měl dvacet metrů, čímž se stal nejdelší dráhou Evropy. Jeho zahraniční „kolegové“ měřili maximálně 666,66 metru. Obří elipsa měla sloužit jako dostihová dráha, „uvnitř níž byla dráha atletická, vně potom dráha pro cyklistický a motoristický sport“. Práce na oválu začaly kvůli mrazům teprve v březnu 1922 a první závod se konal 27. května téhož roku. Pro odborníky dodám, že šlo o stavbu, jejímž základem byla železobetonová deska o síle osm až devět centimetrů, která na rovinkách spočívala na štěrkovém loži. Armovala se osmimilimetrovými pruty kladenými křížem přes sebe ve vzdálenosti padesát centimetrů. Každých osm metrů dělila desku dilatační spára vyplněná lepenkou a zalitá dřevoasfaltem. Aby soutěžící nevyjeli v zatáčkách z dráhy, stály tu „betonové hrany na vnějším obvodu“.
Odtok dešťové vody do kanalizace zajišťovala betonová rýha vyhloubená po vnitřním obvodu dráhy. Jedna tribuna pro diváky stála poblíž nynější ulice Milady Horákové a druhá, užší a zastřešená, vznikla na opačné straně oválu. K této dráze již patřily restaurace, bufety i parkoviště pro kočáry a automobily.
Pro představu, jak velkou část pláně dráha zabrala, si řekněme, že v současnosti stojí na její menší části ministerstvo vnitra a Gymnázium Nad Štolou, na větší části se konaly zmíněné sokolské slety, mírně zasahovala do Letenských sadů. V horní části ilustrace jsou vidět dřevěné stavby studentské Kolonky, které stávaly po druhé světové válce u Špejcharu.
Jenže Pražané se stále více obávali, že o tento výjimečný ovál, na němž závodili i pštrosi, přijdou. Důvodem byl fakt, že pozemek pro ni byl pronajat od města a nájemní smlouva měla být uzavřena na „krátkou řadu let a prodloužení její nejisté“.
Město se skutečně rozhodlo letenský ovál zbourat do konce roku 1929 s odůvodněním, že Letná nesmí být věnována pouze sportu, „ale musí sloužiti všemu obyvatelstvu Prahy“. Zrušení slavného oválu se sice podařilo více než rok odložit, ale na jaře 1931 dorazil na Letnou zákopnický oddíl, „který započal s trháním betonové závodní dráhy ekrazitem“. O pár týdnů později nezůstalo po největší raritě svého druhu ani stopy. Poté tu stávaly jen cirkusy a jiná zábavná zařízení.
Perličky na závěr
Ještě přihodíme několik zajímavostí. K dopravní nehodě Křižíkovy tramvaje došlo při zkušební jízdě, kdy se kůň zapřažený do pekařského vozu lekl, strhl vůz na koleje a ten narazil do tramvaje. Vynálezce nabídl pekaři, jemuž kůň i povoz zřejmě patřily, odškodné ve výši dvaceti zlatých a tím vše skončilo. Ke zranění osob ani koně nedošlo.
Takto zapózoval na Letné pštrosí závodník. Tedy údajně.
Letenskou motocyklovou plochou dráhu také využila firma Harley-Davidson pro uspořádání reklamní soutěže. Vyhrát měl ten, kdo dokázal ujet nejdelší vzdálenost s jedním litrem benzinu. Vítězem se stal humorista Zdena Ančík, který sice neměl s řízením motocyklu žádné zkušenosti, ale protože prý slíbil uveřejnit zmíněné firmě reklamu v humoristickém časopise Trn, dostal od mechaniků protekčních pár deci pohonných hmot navíc.
Další perličkou je fakt, že historicky první podnikatelé a tvůrci ve filmovém průmyslu bratři Lumierové později koupili Kříženeckého snímek takzvané voltiže. Jednalo se o akrobatický způsob naskakování na neosedlaného koně malostranských sokolů na Letné. Šlo o první v Praze, respektive v Čechách natočený film prodaný do zahraničí. Možná za to mohl fakt, že kamera po celou dobu zachycovala kromě bělouše, na nějž sokolové střídavě naskakovali, také v pozadí se tyčící Pražský hrad.
A konečně poslední perla. I když slavný malíř Antonín Slavíček pobýval a pracoval poměrně často na venkově, Prahu nezanedbával. Rád chodíval na procházky po Stromovce i po nedaleké Letné a například o vzniku svého slavného obrazu nazvaného Praha z Letné napsal: „Sedl jsem si na chvíli v restauraci letenské, koukal jsem na tu záplavu světla a střech, vrátil jsem se domů, vzal štafli a barvy a namaloval nejdřív jednu, pak druhou a třetí velkou a důkladnou studii a za pět dní pustil jsem se do napínání čtyřmetrové plachty.“ Do tohoto parku brával často staršího syna Jana.
Další zajímavosti o Letné najdete v knihách autorky tohoto textu – novinářky a spisovatelky Stanislavy Jarolímkové, a to konkrétně v prvním dílu knihy Co v průvodcích o Praze nebývá, v kapitole 12 druhého dílu Netradičních procházek Prahou a v kapitole 33 prvního dílu Pražských okének. V titulu Slavní Češi a jejich blízcí naleznete v kapitole o Křižíkovi na straně 131 ilustraci zachycující lanovku jezdící po jižní straně Letné.
