Soudruzi věděli, že když budou mít lidé plné žaludky a levné pivo, k tomu televizní seriály a fotbal a navíc relativní dostatek nějakého toho tovaru, bude se lépe normalizovat.
Jenže ve starém kabátě to už nešlo. Lidé měli přece jen nakoukáno ze západních filmů, jak se prodává a v čem se prodává na západ od našich hranic. Někteří to dokonce viděli na vlastní oči. Předválečná Bílá labuť byla sice architektonickým skvostem, ale svět se tehdy rozmáchl ve stylu velkých obchodních domů (ještě ne obchodních center jako v současnosti).
Výstavbě předcházel archeologický průzkum.
Kotva byla oblíbeným místem sovětských turistů a vojáků. Nakupovali tady především velké křišťálové kufry, boty, kožichy, teplákové soupravy... Vlastně brali všechno. Kotva byl pro ně nefalšovaný Západ.
Proč tedy nepostavit něco, kde na velké ploše najde zákazník téměř vše. A tak soudruzi sáhli do peněženky a nechali za tvrdou valutu postavit od zahraničních stavebních firem obchodní dům západního střihu. Vybudování přenechali švédské firmě. Ta se podílela i na stavbě Máje na Národní třídě, který zahájil prodej jen o tři měsíce později. Byla to záruka, že se Kotva, ale i Máj nebudou stavět deset let.
Dělníci se o lopaty neopírali, lidi zírali s otevřenou pusou
Už sama výstavba byla pro lidi divadlem. Žádný typický binec kolem, žádní dělníci opírající se o lopaty. Vyfešákovaní dělníci (řada z nich z Jugoslávie) ve slušivých montérkách, kteří makali celý den a někdy i celou noc. Věc nevídaná.
Šanci ale dali manželům Věře a Vladimíru Machoninovým, kteří bezprecedentně geniálně zaplnili tvarově omezenou plochu na Náměstí Republiky „včeloplástvovou“ budovou. To, že koncept podobných velkých nákupních domů se už v 21. století přežil, neubírá nic na dokonalosti stavby a na tom, že v konkrétním čase byla Kotva opravdu jedinečným obchoďákem. Byť je možné, že se oklikou jednou zase tento způsob prodeje vrátí v nové podobě.
Ikonický obchodní dům se dostal i do papírových vystřihovánek.
Sovětské turisty a vojáky nezajímal Pražský hrad. Všichni mířili do Kotvy
Na slavnostní otevření přišel 10. února 1975 i soudruh Nejvyšší, Gustáv Husák. Na střeše se skvěl neonový nápis SLÁVA KSČ, který vydržel až do roku 1989. Do Kotvy kromě domácích mířívaly kroky sovětských turistů a také sovětských vojáků z Milovic. Slovo „univermag Kotva“ znali všichni Rusové, kteří mířili do Československa na zájezd či pracovně. Bylo běžné, že vás zastavili v Praze na ulici a vyptávali se: „Izvinitě, kde nachoditsja univermag Kotva?“ Pražský hrad nebo Karlův most je nezajímal.
Pořídili tady všechno, co neměli doma. Takže téměř všechno. V oblibě měli především české sklo, vedly křišťálové lustry. Běžně jste tady mohli narazit na sovětského generála s paničkou, jak prochází Kotvou, v závěsu jeden až dva pucfleci, kteří táhli vše, co si soudruh nakoupil.
Marketing byl neslušné slovo, ale…
Obchodní slogany se do roku 1989 moc nenosily. Co do „reklamy“, vévodila východnímu bloku ta politická, na kdejaké oprýskané omítce visel Lenin, Gottwald a hesla o socialismu a komunismu či Sovětském svazu. Marketing byl sprosté západní slovo. Přesto už zmiňovaná Bílá labuť se udržovala v povědomí sloganem Bílá labuť volá! Tři slova, krátké sdělení, ale snadno zapamatovatelné.
Eskalátory propojovaly jednotlivá patra.
Také Kotva vstoupila do myslí nejen Pražanů, ale všech obyvatel tehdejšího Československa svým heslem: Kotva je tu pro vás! Stalo se součástí reklam v časopisech, znělo i z televizních bloků reklam uváděných proslulým kresleným panem Vajíčkem. Jistě, Kotva, jediná v metropoli, svým způsobem nabušená zbožím, si reklamu dělat nepotřebovala. Lidé stejně neměli moc na výběr. Tak proč utrácet, když zákazník stejně dorazí. Co by za to současné řetězce daly!
Někdy v 80. letech jsem se seznámil s Rudolfem Miholou, vedoucím propagačního oddělení v Kotvě. Dokonce jsem s ním udělal na téma reklamy, propagace a čehosi, čím byl tehdy marketing v obchodním domě, rozhovor do Mladé fronty. Budu upřímný, i mně tehdy jeho vyprávění o potřebě reklamy v prostředí, kde poptávka vládne nad nabídkou, připadalo zbytečné. Samozřejmě, pravdu měl on, byť gigant, jakým Kotva byla, neměla velkou reklamu moc zapotřebí. Ale i díky heslu o tom, že Kotva je tu pro vás o ní víme dodnes.
Jak nakupovat rukavice
V Kotvě jsem míval oblíbená oddělení. Gramodesky, kam jsem chodíval v naději, že právě v tomto největší chrámu socialistického konzumu budou mít to, co jinde ne. A chodíval jsem rád i do fotokina. Z aparátů tu mívali sice jen východoněmecké Praktiky, sovětské Zenity, o nikonech nebo canonech jsem si mohl nechat jen zdát. Ale bývaly tu k dostání skvělé maďarské černobílé negativy i fotopapíry.
Jednou jsem dokonce prožil jednu celou pracovní směnu coby prodavač v oddělení knih. To bylo u zadního vchodu do Jakubské a Králodvorské ulice. Neprodával jsem, abych si přivydělal, ale abych napsal reportáž. Přidělili mě ke krásné vedoucí směny, takže pochopíte, že se reportáž, jak se odborně říká, nabírala příjemně…
Kamarádka zase prodávala v oddělení rukavic, od té jsem se mimo jiné naučil triky, jak rukavice kupovat, jak o ně pečovat a jak poznat kvalitu.
Tak trochu strašidelný zámek duchů
Na Kotvě bylo příjemné, že tu sice bývaly pulty a za nimi personál, ale současně bylo zboží v regálech, mohli jste se mezi nimi procházet, osahat si, vyzkoušet. Teď to bereme jako samozřejmost, ale samoobslužný prodej v takových rozměrech byl tehdy ne moc častý, pokud vynecháme samoobsluhy s potravinami.
Rok 1991. V nabídce oddělení knih a obrazů byl i prezidentský portrét Václava Havla. Za 110 korun československých.
Dějiny Kotvy po roce 1989 už jen odrážely velké změny. Obchodnímu domu vyrostly jako konkurence nejen stovky malých a středních prodejen všeho, co dřív bývalo pod jednou střechou. Navykli jsme si jezdit nakupovat pro velké nákupy autem, přesunuli jsme se na okraje měst. Kotva změnila několikrát majitele, vedly se o ní soudní tahanice a nájemníci z ní utíkali. Byly doby, kde zelo jedno, dvě i tři patra téměř nebo absolutně prázdnotou. Potkat zákazníka tady bylo, kromě přízemí nebo prvního patra, vzácností. Byl to takový strašidelný zámek bez lidí.
Restaurace s terasou, kde se kdysi nedalo najít volné místo, skončila. Pokusy o reinkarnaci zatím nikomu nevyšly. Další z nich se odehrává nyní, ale když se podíváte, jak přežívají i zbylé kdysi slavné obchoďáky Bílá labuť a na zábavní a jedlícké centrum přebudovaný Máj…
Popřejme ale této ikoně československé architektury, ať ji čeká lepší budoucnost. Zaslouží si to.
Obchodní dům Kotva
|
PRAHA? AHA!
