Ředitel Miroslav Bobek mluví o mláďatech, příznivém počasí i speciální slevě. Deníku Metro prozradil také jednu exkluzivní informaci: Na kraji Prahy totiž vznikla ohrada pro zubry. Největší suchozemští savci Evropy se do ní nastěhují už za několik týdnů.
Čím si vysvětlujete, že k vám míří stále více lidí?
Máte pravdu, že miliontého návštěvníka jsme letos přivítali nezvykle brzy. To ale ještě neznamená, že padne celoroční rekord. Každopádně je to pozitivní signál. A čím to je? Roli hrají tři hlavní aspekty. Za prvé jsou to nové přírůstky – samec lachtana nebo nový tygr. Velkým lákadlem jsou i odrůstající gorilí mláďata. Na ně je radost se dívat. Druhým faktorem bylo příznivé léto. Extrémně horkých dnů bylo opravdu málo. A třetím důvodem je naše sleva po 17. hodině, kdy návštěvníci platili pouze sto korun. Troufám si říct, že právě ta přilákala trochu jiný typ lidí, než kteří k nám chodí běžně.
Kde se nápad na slevu vzal?
Myšlenka tu poletovala už dlouho, několikrát jsme o ní mluvili. Teď jsme si prostě řekli, že ji musíme vyzkoušet. Už dříve jsme v létě prodloužili návštěvní dobu. I když je zoo oficiálně otevřená do sedmi, lidé tu bez problémů mohou zůstat do devíti hodin večer.
Zmínil jste mláďata. Loňský rok byl v tomto ohledu velmi úspěšný. Kromě goril se narodil třeba i vombat. Čím je výjimečný rok letošní?
Během roku si průběžně dělám poznámky, které pak na silvestra využívám ke shrnutí roku. A už teď mám několik položek, které považuji za výjimečné. Pokud jde o odchovy, pro mě je to morčák paranský – kriticky ohrožená černá kachna. Není to tvor tak populární jako gorila, ale je to obrovský úspěch. Jsme jediní mimo Brazílii, kdo tento druh chová, a stali jsme se mimo tuto jihoamerickou zemi i prvními, komu se podařilo ho odchovat. Významné jsou i nové přírůstky, začala nová dynastie u lachtanů, dorazil také zmiňovaný nový samec tygra sumaterského. Ten je zajímavý i svým chováním. Například rád chodí do vody, ale snaží se přitom nenamočit si přední tlapy. Připomenout musím i novou expozici věnovanou strašilkám humřím.
Morčák paranský s mláďaty
Povídejte...
To je fascinující druh s neuvěřitelným příběhem, byl totiž považován za vyhubený. Na Ballově pyramidě se ale podařilo objevit živé jedince. Ti byli odvezeni do australských zoo, začal jejich odchov a my jsme se do projektu také zapojili. Podporujeme genetický výzkum a od našich strašilek máme už dokonce i vajíčka. Mezi úspěchy zoo zařadím i projekty s koňmi Převalského. Letos nás navštívil mongolský prezident Uchnágín Chürelsüch, já jsem byl zase u něj a převzal záštitu nad naším projektem návratu koní do východního Mongolska.
Strašilka humří
Zoo Praha vrací koně Převalského do volné přírody už roky. Čím je výjimečná další fáze projektu?
Koně se v blízké budoucnosti mají začít vracet i do míst, kam je zatím nikdo ještě nevrátil. V současnosti jsou převaláci hlavně v poušti Gobi na západě Mongolska, kam jsme je vozili, a ve středním Mongolsku. To je ale menší území a terén není úplně vhodný. Proto chceme vrátit koně i na východ, kde kdysi byli a kde budou mít nejlepší podmínky. Najít vhodné místo ale není jednoduché. Někde chybí voda, jinde pastva, nebo už je tam příliš domácího dobytka, případně se tam těží. Vytipované oblasti procházíme i z hlediska parazitologického výzkumu, abychom měli jistotu, že nejsou příliš zatížené klíšťaty přenášejícími nebezpečné krevničky. Nakonec jsme ale vhodné místo našli. Příští rok bychom chtěli postavit budovy reintrodukčního centra, v roce 2027 ohrady a v roce 2028 – pokud půjde vše podle plánu – tam dopravit první převaláky z Evropy.
Stádo koní Převalského mohou lidé pozorovat na Dívčích hradech. Podobná volně přístupná ohrada má vzniknout také v Dolních Počernicích, tentokrát pro zubry. Jak to s projektem vypadá?
V Dolních Počernicích je už vše připraveno. Zubři tam dorazí v říjnu. Původně jsme je chtěli přivézt už na jaře, ale tehdy hrozilo zavlečení slintavky a kulhavky do Česka a my nechtěli nic riskovat. V létě by zase bylo stěhování zubrů ve velkých vedrech problematické. Teď už máme nový termín. Ohradu se zubry představíme 10. října v 10 hodin. Jste první, komu říkám přesné datum.
Kolik zubrů lidé uvidí?
Začneme s několika kusy a postupně budou přibývat. Průběh osidlování ohrady máme naplánovaný. Podívaná ale bude trochu jiná než na Dívčích hradech, tam je pastvina, tady půjde o jiný typ prostředí.
Podívejme se dál do budoucna. V roce 2029 by měla začít fungovat nová expozice Arktida. Jaká bude?
Bude to největší investice v dějinách českých zoologických zahrad. Pokud ale částku srovnám s jinými projekty v Evropě, není to nic mimořádného. I když se ozývají hlasy, že jde o strašně moc peněz (podle údajů z počátku roku má jít o 755 milionů korun bez DPH – poznámka redakce). Každopádně expozice konečně poskytne ledním medvědům důstojné zázemí. Budou tam i velmi atraktivní tuleni. Pro návštěvníky půjde o unikátní zážitek, součástí bude také sál, odkud lidé uvidí pod vodou jak lední medvědy, tak tuleně. Hlavním autorem výtvarného pojetí je Petr Sís, autor knihy o Janu Eskymo Welzlovi.
Luskouní samička Šiška
Ještě se vraťme k mláďatům. Není to tak dávno, kdy se v Praze narodilo i druhé mládě luskouna. Dvě odchovaná mláďata tohoto vzácného savce Zoo Praha závidí celý svět. Čím to, že se zdejším chovatelům tak daří?
Vidím několik důvodů. Jednak je Česko tradičně zemí chovatelů – máme velkou základnu lidí, kteří se tomu věnují a rozumí tomu. Samozřejmě je to ale především zásluha našich pracovníků – konkrétních chovatelů i kurátorů, kteří chov vedou. A v neposlední řadě jde o podmínky, které jsme pro luskouny i jejich chovatele vytvořili. Expozici jsme přebudovali speciálně pro jejich potřeby.
Pražská zoo zahajuje stavbu Arktidy za tři čtvrtě miliardy. Ukázala vizualizace |
Může hrát roli i vynalézavost chovatelů?
Určitě. Už udržet luskouna při životě je velký úspěch, natož odchovat mláďata. Jedním z nejtěžších problémů je potrava. Potřebují speciální kaši, kterou vyvinuli kolegové z Tchaj-wanu. My jsme ji převzali s drobnými úpravami. Kvůli ní máme v zázemí luskounů dokonce speciální kuchyň, kde se vše připravuje. S prvním mládětem šlo vše relativně hladce, ale s druhým to bylo horší. Connie nechtěla přejít z mateřského mléka na „pevnou“ stravu. Kaši odmítala. Napadlo nás proto, že bychom měli vyzkoušet něco s mravenci – jejich přirozenou potravou. Dovezli jsme mravence z Vídně, kteří se dají chovat a zároveň jde o druh, který luskouni skutečně jedí i v přírodě. Nakonec stačilo do kaše přidat pár mravenců. Connie je ani nežrala, ale jejich přítomnost jí kaši „navoněla“ a začala ji konečně přijímat.
