„Naše organizace již tento pátek pořádá druhý ročník odborné konference Duše mámy. V prostorách Senátu ČR a Malostranské besedy se zaměříme na téma perinatálního duševního zdraví. Akce je určena nejen odborníkům, ale také široké veřejnosti, která má zájem o psychické zdraví žen v mateřství,“ říká pro deník Metro Kubrichtová.
Mnoho lidí předpokládá, že mateřství je automaticky nejšťastnější období života ženy, ale realita bývá často jiná. Jak může společnost lépe chápat a přijímat, že i matky mohou potřebovat psychickou podporu?
Asi jde o samotnou podstatu toho okamžiku – na svět přichází miminko, po kterém většina z nás toužila. Málokdo si dovede dopředu představit, jak náročné období to může být. Proto je i pro samotné ženy, které ho neprožívají šťastně, těžké o tom mluvit. A o čem se nemluví, jako by neexistovalo. Proto je tolik důležité být tím prvním, kdo o tom mluví. Kdo téma otevře a upřímně přizná, jak těžký pro něj začátek mateřství byl. Pak se otevřou stavidla a najednou zjistíte, že těch žen je mnoho. Jen o tom nikdo nechce začínat. Zažila jsem to nesčetněkrát.
Z průzkumů vyplývá, že až tři čtvrtiny žen, které zažívají perinatální psychické potíže, nevyhledá odbornou pomoc. Čím to podle vás je způsobeno? Tabuizováním? Nebo selhává zdravotnictví?
Už jen samotné přiznání, že pro mě není začátek mateřství tím nejkrásnějším životním obdobím, stojí hodně odvahy. Natož když čelíte psychickým potížím, které mohou být leckdy děsivé. Ženy mohou zažívat děsivé vizuální představy, že se něco nepěkného děje miminku. Mohou čelit sžíravému strachu a děsit se věcí, o kterých vědí, že vlastně nebezpečné nejsou. Často se bojí, že by mu mohly ublížit samy. Bojí se chodit ven, být samy. Mají pocit, že nic nezvládají, že jejich život skončil. Mohou pociťovat odtržení od světa, nikdy nekončící sevření, vnitřní napětí. Ztratit radost, chuť žít. A s tím se velmi těžko svěřuje. Hodně žen se proto snaží vydržet, co to jen jde, a pomoc vyhledají až ve chvíli, kdy to opravdu nejde. Jsou tu ale i další bariéry, které brání ženám vyhledat nějaký druh pomoci.
Jaké například?
Je těžké někam chodit s malým miminkem, někteří odborníci vás ani s miminkem nevezmou. A pak je tu obrovská přetíženost systému péče o duševní zdraví. Opakovaně se setkáváme s případy, kdy si žena o pomoc i řekla, ale dostala termín třeba za tři měsíce od chvíle, kdy měla pocit, že už nevydrží ani minutu. Pro některé ženy je tu i finanční bariéra, protože služby odborníků na duševní zdraví mimo zdravotní systém rozhodně nejsou levná záležitost. Sečteno, podtrženo, je toho hodně.
Jak se vám daří propojovat světy žen se zkušeností s duševními problémy a odborníků? Setkáváte se někdy s rozdílnými názory na to, co je pro ženy s psychickými potížemi v těhotenství a mateřství nejlepší?
Musím říct, že v tomto směru máme velké štěstí, protože uvnitř i kolem naší organizace je celá řada skvělých odborníků a především odbornic s otevřenou myslí. Leckdy se ty role i prolínají, protože duševní potíže se nevyhýbají ani odborníkům. Čili nám se to propojování světů daří dobře, ale obecně to, myslím, až tak rozšířené není, což je podle mého názoru velká škoda. Když nahlédnete do odborné literatury, zjistíte, že o duševních potížích a nemocech se toho mnohem víc neví, než ví, a právě lidé se zkušeností mohou být tím, kdo tuto mezeru pomohou vyplnit. Protože vědí, co zažívají, dokážou to velmi podrobně popsat, ale ne vždy je jim patřičně nasloucháno. V tomto směru bych byla ráda, kdyby se ty světy dařilo propojovat mnohem více.
V médiích často slyšíme o úspěšných matkách, které zvládají skloubit rodinu i kariéru, ale příběhy matek, které bojují s duševním zdravím, jsou spíše na okraji zájmu. Jak se podle vás daří měnit tento narativ a co ještě potřebujeme k tomu, aby byla větší pozornost věnována ženám, které tuto podporu potřebují?
Možná je to tím, že příběhy úspěchů se dobře čtou a poslouchají, dodávají nám naději, že to může být i náš příběh. Často se ale stává, že když nakouknete pod pokličku toho úspěchu, zjistíte, že i tam se ukrývá mnoho těžkých chvil a slz. Ne každý, kdo sdílí své úspěchy, vám otevřeně přizná, co vše stojí za nimi a co vše to stálo jeho. Být to na mně, mnohem víc bych mluvila o slabostech, pádech a daních za úspěch. A co se týče psychických potíží, podle mě je důležité, aby o nich mluvili ti, kteří je prožili a prožívají. Často se týkají i těch nejúspěšnějších, kteří na první pohled vypadají, že se jim daří vše. A pak je to také úloha vás, zástupců médií, čemu budete dávat prostor.
Při zakládání vaší organizace jste vycházela z vlastní zkušenosti s psychickými potížemi po porodu.
Moje osobní zkušenost, která vedla k založení Úsměvu mámy, je stará už dvanáct let a myslím, že od té doby se dost věcí změnilo. Já sama jsem ze začátku netušila, že se mi děje něco běžného, a bylo nesmírně složité najít nějaké relevantní informace k tématu, a že já jsem velmi urputná. O psychice matek se víceméně nemluvilo a v České republice se nedal sehnat odborník, který by se problematice věnoval. Když selhaly všechny moje pokusy řešit svůj stav za pomoci psychologů a psychoterapeutů, bylo jasné, že budu muset vkročit do ordinace psychiatrů. Tomu jsem se nejdřív velmi bránila, ovšem rychle mi docházely síly. Velký šok přišel ve chvíli, kdy mi bylo několika odborníky řečeno, že mi jako kojící matce prakticky není pomoci. Až po dlouhém pátrání, do kterého se zapojila celá má širší rodina, se mi podařilo najít psychiatričku, která byla ochotná mi pomoci i jako kojící matce. Sama bych tenhle boj za pomoc určitě nezvládla.
Co byste dnes vzkázala svému tehdejšímu já, kdybyste měla možnost poradit?
Znám tvůj pocit, že musíš všechno zvládnout a vybojovat, ale opravdu je nutné vždy volit tu složitější cestu? To, čemu čelíš, se nedá zvládnout pevnou vůlí. A není to tvoje vina, že se ti to děje. A ještě jeden důležitější vzkaz: Vím, že prožíváš své nejhorší dny, ale přijdou dny, kdy za ně budeš vděčná. Opravdu.
Konference probíhá již podruhé. Jaké posuny jste zaznamenala od prvního ročníku?
Myslím, že situace v České republice se dlouhodobě posouvá dobrým směrem. Mluví se nejen o psychických potížích, ale i o tom, jak důležitá je péče o duševní zdraví a jak moc je potřeba nastávajícím mámám dopřávat pocit bezpečí, podpory, hýčkat je, dopřávat jim, pomáhat jim (pokud o to stojí). Síť dostupné pomoci se postupně rozšiřuje, neustále potkávám nové lidi, kterým záleží na tom, aby se u nás mámám žilo blaze. Jasně, zatím to ještě nedoteklo ke všem a všude, ale já mám radost ze všech střípků, protože směřují k lepším zítřkům. A co se týče konference Duše mámy, myslím, že patří mezi velmi důležité střípky, které k těm změnám přispěly a přispívají. A budu ráda, když to tak bude dál.
10 let pomoci ženám s psychickými potížemi
|