My jsme měli tu možnost podívat se, jak vypadá noční život stanice Florenc a rovnou jsme se podívali i do jejího zákulisí. Po půlnoci se stanice metra Florenc pomalu vyprazdňuje. Hlášení o tom, že žádný vlak už nejede, vyhání i zbytek cestujících. Dveře do světa venku se zavírají, ty druhé do neznámého světa metra, kam cestující běžně nesmí, se pro čtenáře Metra exkluzivně otevírají. Tak pojďte s námi.
Tajemné chodby
Je jedenáct hodin večer a my se scházíme před stanicí metra Florenc. Na starost si nás bere průvodce Milan Petráček z provozu tunelů. Sjíždíme dolů směrem do metra po eskalátorech, ostatně úplně stejně jako všichni ostatní cestující. „Doleva,“ zavelí Petráček a celou naši skupinu strhne doleva. Otevře velké plechové dveře, až se najednou ocitneme na křižovatce dlouhé chodby. „Za mnou,“ pokračuje Petráček. Zanedlouho už stojíme na pomezí několikametrového schodiště, kterému se říká obrácený panelák stanice Florenc. Stanici B a C dohromady spojuje osm pater. Každé z nich skrývá jedny dveře a několik chodeb. Ty pak ukrývají tajné místnosti. Podívali jsme se například na to, jak fungují eskalátory a co se děje pod nimi z druhé strany. Též jsme si prohlédli měnírnu, odkud jsou napájeny právě elektrické schody či vozy metra i světla. Dále jsme navštívili místnost se zabezpečovacími zařízeními, která umí zastavit třeba metro jedoucí velkou rychlostí. Mimo jiné jsme se podívali taky do jednoho z atomových krytů, kde by evakuovaní lidé podle Petráčka přežili tři dny. Poté by se museli přesunout do jiného krytu.
Civilní obrana
Jednou ze zastávek je tunel, kterým do stanice přichází nebo případně odchází vzduch. Větráky jsou vypnuté a ticho stanice v noci nic neruší. Chodbu za větráky zakončuje pět metrů široký a 45 metrů vysoký kiosek, vlastně takový dlouhý komín, který končí až na povrchu. Během provozu se tudy nasává nebo vydechuje vzduch, v případě potřeby by tudy po žebřících mohli utíkat i lidé. Celý objekt hlavního větrání chrání bezpečnostní dveře. Vnitřek kiosku je chráněn proti průsakům svařenými železnými plechy, natřenými protikorozním červeným nátěrem. Část podzemních prostor slouží i civilní obraně. Je myšleno na přívod vzduchu, vody i na to, kam by si lidé v podzemí mohli dojít na toaletu. Za plechovými dveřmi v jednom z tunelů se skrývá sociální zařízení.
Myčka či vysavač
Noční život v metru doplňuje kromě dohlížení na tu elektrickou část provozu také ta čisticí. Po půlnoci totiž v tunelech jezdí jen technické vozy. Starají se mimo jiné o pořádek kolejí i nástupišť. Pod stanicí se skrývají jímky na vodu, které jsou rozděleny na fekální a nefekální. Z nich vytlačují čerpadla vodu i splašky zpátky do kanalizace. V tunelech můžete v noci potkat mycí vůz, vysavač nebo vůz s lešením, ze kterého se provádějí opravy. Občas se i v kolejích čistí žlaby. Viděli jsme mnohem víc, ale velká část z toho se ani nedá přenést na papír.
Je to srdcem
Noční prohlídka metra a vůbec celkově podívaná do stanice a jejího zákulisí se nepoštěstí každému. Velmi mě potěšilo, kolik milých lidí zde pracuje. Ať už Milan Petráček, který stanici zná snad lépe jak své boty, nebo pracovník v měnírně Dušan, který ví všechno o všem, co se někdy mihlo okolo elektrického proudu. Obecně mi prohlídka dala zase nový pohled na to, že ne všechno je tak, jak to vypadá. Cestujícím v metru se totiž někdy může zdát, že je to prostě jen pitomé metro, které se neustále zdražuje, které má stále jen zpoždění, a na nástupišti je věčně nepořádek. Ale přitom v zákulisí každou noc makají desítky lidí, když my spíme, a snaží se nám to v metru udělat hezčí.
