Jak se v Praze neudusit? Toť kámen úrazu
Vybavuji si, jak jsem v novinářských počátcích navštívil pana inženýra, který byl odborníkem přes vytápění a komíny (jak se jmenovalo pracoviště, to už si nepamatuji a jméno pana inženýra už taky ne). Ten mi podrobně vysvětloval o velkém průšvihu, který je za dveřmi. Protože v Praze vládlo ovzduší jako někde v Ostravě u ocelárny nebo na Kladně u vysokých pecí (hlavně v údolí kole řeky a v centru města), hledalo se řešení, jak zmírnit alespoň účinek lokální topidel. Nebylo nic neobvyklého, že se v bytech ve starší zástavbě běžně topilo v kamnech na uhlí.
Prahu trápí smog i v současnosti. I na Malé Straně. Ale kouřících komínů výrazně ubylo. Navíc se topí téměř výhradně zemním plynem.
Někde si to lidé předělali na mazutová kamna, jinde na „vafky“, které měly za zdroj paliva plyn. Ty druhé se montovaly pod okno k vnější zdi. Ještě občas narazíte na výduchy, které zdobí fasády, lidé je dosud používají, i když už v nich topí zemním plynem.
Pro naftu do kamen chodívali na Smíchov
Nedávno mi dokonce jeden známý vyprávěl, jak bydleli na Malé Straně a topili právě kamny na naftu. „Táta vždycky vzal dva kanystry a vyrazil na Smíchov do Dienzehnhoferových sadů, tak tehdy bývala nejbližší benzinka, načerpal naftu a hurá domů,“ vzpomínal známý.
Ale tisíce, možná desetitisíce jednotlivých kamen na dřevo a hlavně uhlí, napojených na společný nebo samostatný komín bytu, představovaly nejen ekologické znečištění. Pokud by se mělo masivně přecházet na vytápění zemním plynem, jak z bytů přes samostatné kotle, tak přes domovní centrální kotelny, musely by se všechny komíny v Praze vyvložkovat. „Jenže to je takové množství, že si nikdo neumí představit, kdo to udělá,“ sdělil mi ten pan inženýr.
Prahu trápí smog i v současnosti. Ale kouřících komínů výrazně ubylo. Navíc se topí téměř výhradně zemním plynem.
Starost o stav bytů a domů? To byla komedie
Nápad na masový přechod od čoudících komínů k méně znečišťujícímu zemnímu plynu byl chvályhodným, ale v centralizovaném hospodářství, kde se třeba jen o bytové domy staral v každém městě nějaký ten Obvodní podnik komunálních služeb s minimem řemeslníků, to byl oříšek k nerozlousknutí. ve své podstatě nerealizovatelný.
Už jen pro stále nedostatkový materiál, kdy se na novou vodovodní baterii čekalo týdny, na novou omítku domu roky a tak dále. Vyměnit navíc desetitisíce kamen a kotlů na uhlí za plynové kotle a k tomu vyvložkovat komíny, aby spaliny neunikaly zpět do obydlí. Uff!
Parodie od Jitky Němcové
Ostatně, sice vážně míněnou komunální kritiku, ale spíše parodii na fungování služeb, natočila v roce 1989 režisérka Jitka Němcová. Seriál Přejděte na druhou stranu (inspirací byly výzvy u domů, kde padala omítka a místo opravy tam domovní práva vyvěsila ceduli, ať lidé přejdou na druhý chodník). Kdo si chce udělat obrázek nejen o věčně opilých řemeslnících, ať si to někde vygugluje.
Televizní seriál Přejděte na druhou stranu z roku 1989 o fungování, či spíše nefungování komunálních řemeslníků. V hlavní roli Jiřina Bohdalová.
Seděl jsem s panem inženýrem, který mi sdělil, že je to báječný nápad, ale v podmínkách našeho hospodářství v podstatě nerealizovatelné. „Lidi si to možná udělají sami a za své v rodinném domku, ale jinak…? Jeho skepticismus byl namístě. Nakonec z toho žádný článek nevznikl. Proč psát o něčem, co jen lidi naštve?
Dřevo! Uhlí! Lééévně!
Když se v roce 1995 podařilo dokončit horkovod z Mělníka, znamenalo to pro ovzduší ve městě velký pokrok. Lokální kotelny, které čerpaly teplo třeba z uhelné malešické teplárny, se na velkých sídlištích postupně změnily v místní pivovary, autoservisy a další komerční prostory.
Horkovod z mělnické teplárny do Prahy
Pražané, a jistě oprávněně, brblali, že když budou napojení na jeden centrální zdroj tepla do svých radiátorů ústředního topení, stanou se i vazaly cenové politiky dodavatele. Ale nechce cenovou problematiku stranou, to není cílem této vzpomínky.
V souvislosti s teplem v Praze jsem totiž kromě toho, že jsem si vybavil setkání o sci-fi vložkování komínů, narazil ve fotografické knize již nežijícího fotografa Jovana Dezorta na snímek ze 60. let. Na Václavském náměstí zachytil ženu, která tu nabízela dřevo na otop. Na Václaváku totiž v těch časech ještě žili lidé. A ti topili uhlím. Když jim někdo nabídl levnější dřevo, tak i dřevem. Koho by si to dnes pomyslel, jak žili naši předkové. Nedávní předkové.
