Je sice pravda, že slova Národ sobě vyvolávají představu venkovských babiček lovících z kapsáře poslední penízek na zlatou kapličku, ale to je jen pseudovlastenecká představa. Peníze se sice vybíraly, ale začínalo se výhradně u osob zámožných.
Příspěvky od bohatců
Bylo to ovšem opatření logické, neboť kdyby se peníze vybíraly po malých částkách, kdoví, zda by divadlo v současnosti stálo. Naštěstí na ně věnoval například císař František Josef I. asi sto tisíc zlatých, přispěli i další členové jeho rodiny a příslušníci některých šlechtických rodů, jako například Lobkovicové, Chotkové či Kolowratové, přidal se ruský car Alexandr II., České země, město Praha či Česká spořitelna.
Později přibývaly ovšem i příspěvky úsměvné a láskyplné. Mnohé vstřícné firmy a mnozí řemeslníci pracovali na stavbě jistý čas zdarma, jeden muž se zavázal střádat pro divadlo po celý rok měsíčně čtyři zlaté, které ušetří na doutnících, řezbář byl ochoten vyrobit zdarma budku pro nápovědu a jeden kavárník vybíral po jednom krejcaru z každé kulečníkové koule spadlé na zem.
Velociped a Neruda
Dne 16. května 1868 se k položení základních kamenů Národního divadla, dovezených z dvaceti různých míst Čech a Moravy, začal řadit slavnostní průvod před karlínskou Invalidovnou již v pět hodin ráno. Tvořili ho nejen politici a zahraniční hosté, ale hlavně krojovaní sokolové, studenti, nadšenci z Ameriky, řezníci se sekyrami, zlatníci, slovenští drotáři a podobně. Průvod čítal asi sto padesát tisíc rozjásaných lidí, mezi nimiž se stal středem zájmu mladík na dřevěné drezíně s koženým sedadlem, jenž se odstrkoval nohama. Některé prameny hovoří o Josefu Vondřichovi, který tehdy vedl svůj velociped s velkým předním kolem, ale pokud vím, první takovéto kolo se dostalo do Čech teprve roku 1879. Na budoucím staveništi poklepal jeden ze základních kamenů (nacházejících se šest metrů pod úrovní Vltavy) kladívkem Bedřich Smetana a vedly se vlastenecké řeči plné optimismu.
O devět let později, roku 1877, bylo sice divadlo pod střechou, ale kasička se prázdnila rychleji, než se čekalo, a navíc v takzvaném Sboru pro zřízení českého Národního divadla docházelo k prvním třenicím mezi staročechy a mladočechy. Zvítězili ti první, kteří začali o všem rozhodovat – od repertoáru až po architektonickou výzdobu.
V této atmosféře napsal známý ironik Jan Neruda 11. srpna roku 1878 do Národních listů: „Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdéle ze všech divadel na světě. A bude-li konečně jednou dostaveno, což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavena.“
Jeden důvod nestačil
Poté, co byla vyhořelá zlatá kaplička roku 1883 znovu dostavěna, chystalo se opět slavnostní otevření se vším všudy. Nejprve k tomu mělo dojít v květnu, poté v červnu, v září a v říjnu. Dne 13. října téhož roku napsal pardubický list Pernštýn: „Původně odbývati se mělo dne 28. září, v den patrona českého, svatého Václava, a celý národ chystal se již téměř k pouti do matičky Prahy, jest velmi povážlivo tak libovolně pohrávati si s vůlí všeho národa.“
Jak konstatuje kniha Čtení o Národním divadle, v listopadu oznámil výbor Sboru pro zřízení Národního divadla definitivní termín, jímž byl 18. listopad 1883. Ale protože uspořádání otevíracích slavností by stálo spoustu peněz a navíc podzimní plískanice by je mohly pokazit, výbor rozhodl většinou jediného hlasu, že „se má odstoupiti od slavností velikých, zvláště od zamýšleného velikého a nádherného průvodu“.
Další informace najdete v knihách autorky tohoto textu – novinářky a spisovatelky Stanislavy Jarolímkové, konkrétně v prvním dílu Pražských okének, dále v prvním dílu knihy Netradiční procházky Prahou a v druhém dílu titulu Co v průvodcích o Praze nebývá.
