Křižovatce na Smíchově. Ulice Ostrovského a Radlická, naproti Ženským domovům. V jedné linii tu jsou tři „hospody“. Správně bych měl napsat, že byly. Před covidem na jednom rohu firemní humpoleckého Bernarda. Pandemie mu zasadila smrtelnou ránu, už je několik let prostor rohového činžáku neobsazený. Naproti přes přechod malá občerstvovna, za sedm let, co tudy chodím, už asi třetí nebo čtvrtý nájemce. Vždycky něco přes jídlo, nikde ne klasika s pivem a jídlem. Teď cosi z exotiky. Ale zkoušela to tu i čokoládový výrobna a prodejna. Ty další si už nepamatuji. Někteří vydrželi roky, jiní jen měsíce. Nikdy tu ale nebývalo narváno, stolky spíše neobsazené, než obsazené.
Hned v sousedství „značková“ hospodař s plzeňským. Lidé sem chodí až na obědy, v létě funguje i dvůr, pokud tudy procházím večer, kupodivu tu bývá, nevím, jak často, i plno. Cisterna s tankovým pivem tady načerpává mok do sklepa pravidelně. Za ty roky nejstabilnější podnik této frekventované křižovatky.
Jejím relativním neštěstím je, že oba rohy, na kterých se všechny tři podniky vyskytují/vyskytovaly, nepatří k chodecky frekventovaným. Lidmi to pulzuje o pár desítek metrů níž na rohu Ženských domovů, kde je jeden z výstupů metra B Anděl a taky podzemní Lidl. Také tam procházejí lidé Stroupežnického ulicí směrem od obchodního centra na Andělu k autobusovému nádraží. Stroupežnického je kupodivu „hospodsky stálá“. Občas tu na tabulích čtete, že ten či onen podnik hledá číšníka či servírku, ale ani covid neposlal restaurace ke dnu a fungují tu stále ty samé.
Na Radlické, na opačném konci, než jsou ty tři podniky, o kterých se zmiňuji v úvodu, je průchod d dvorany multikina, zkratka z Andělu na tramvaj a na autobusy u synagogy. Taky v tomto průchodu je to dost podnikatelsky nestabilní. Nejen covid tu řádil. S nejrůznějším občerstvením jste se tu mohli v uplynulých letech setkat, ale také to procházelo změnami, kolikrát tu prosklené stěny skýtaly pohled na prázdný prostor, na prázdné stěny bez polic a obslužných pultů. Po mnoha měsících se do jednoho z uprázdněných obchodů nenastěhovalo kupodivu jídlo, ale luxusní audio a video od proslulé firmy. Těžko odhadnout, zda si sem zákazníci najdou cestu, je to přece jen výjimečná a výběrová značka, asi by nikoho nepřekvapila v takové Pařížské.
Kdysi mi restauratér Sylvio Spohr popisoval, jak nebyl úplně přesvědčený o správnosti rozhodnutí obnovit kavárnu Louvre (začínala pod jménem Ganys) na Národní třídě. Věděl, že nabídnout kavárnu v prvním patře, na to nebyli lidé moc zvyklí. A vida, už tady funguje skoro 35 let a hlavně v poledne najít volný stůl je jako výhra v jackpotu.
Těžko říct, v čem tkví ta nejlepší konstelace, kde si otevřít hospodu, kde putyku, kde bistro a kde na cokoli spojené s gastronomií zapomenout. Někdy to nevědí ani ti, kteří se do odvážného podnikání pustí. Některá místa jsou ale, co do výběru podnikatelského záměru, zřejmě prokletá.
