Panzner se do role nesmělého intelektuála hodí na první pohled, z jeho nenásilných gest a mimiky lze vycítit Vaňkovu intelektuální nadřazenost, Šolc pak skvěle vyobrazuje především sládkovu zakomplexovanost, méně pak předstíranou bodrost.
Reprízy
|
Jestli na něčem mezi režisérem a herci panovala absolutní shoda, pak to bylo v názoru, že nechtějí sládkovu opilost hrát, nýbrž zvolí autentický přístup k věci. A tak se v malém okresním pivovaru pije opravdové pivo. Ještě štěstí, že představení sponzoruje nejmenovaný pivovar, v opačném případě by inscenace vyšla divadlo draze. Během zhruba hodinové premiéry se spotřebovalo devatenáct piv. Pět z nich se rozlilo, dvě vypil Panzner-Vaněk, zbytek spořádal Šolc-sládek.
Ten zahájil svůj pivní maraton hned na začátku, kdy ještě před příchodem Vaňka vypil hned dvě piva na ex. To má za následek i Šolcovo časté záměrně hlasité říhání po celou hodinu, které s přibývajícím časem začíná být trochu nadbytečné. V půlce představení pak Šolcovi možná na chvíli vypadl text, nedivme se při tak rychlé a intenzivní spotřebě. Ale kdo ví, třeba to byl skvěle zahraný režijní záměr. Tak jako tak sládek situaci ustál a po zhruba minutovém opakování "Vaňku, Vaňku, Vaňku…" se hra opět rozjela.
Havlova Audience v D21 je vlastně taková, jakou ji známe, pití pravého piva ji nijak nedegraduje (ostatně není to poprvé ani naposledy), naopak Šolcův výkon a paměť jsou hodny obdivu, a diváci se mohou přesvědčit o tom, že i mladí herci a režisér se s touto jednoaktovkou dokážou vypořádat, když ne na výbornou, pak rozhodně chvalitebně. Havlova Audience je prostě klasika a připomenout si "ty paradoxy" právě nyní před volbami vůbec neuškodí.
