Co bylo dřív? Rádio, nebo volant autobusu?
Rádio. Jako školák jsem začal na dětském internetovém rádiu Domino. Pak jsem šel na Vyšší odbornou školu publicistiky, tam jsme si také založili internetové rádio. Potom jsem začínal jako zvukař na již neexistující stanici. Od letoška jsem reportérem Rádia Impuls.
Deník Metro se s Michaelem svezl na lince 171.
Toužil jsi po řízení autobusu od dětství?
S bráchou jsme si třeba slepovali á čtyřky, na ně kreslili ulice, silnice a po nich jezdili s modely autobusů. Někdy jsme vyrobili trasy po celém bytě. Měli jsme názvy zastávek, hlásili jsme je jako ve skutečnosti. Později jsem objevil internetové simulátory autobusů, můžeš tam jezdit i po Praze. Později jsem si udělal normální řidičák a rozvážel pizzu. Ale i to jsem bral jako svým způsobem jízdu autobusem MHD, musíš si totiž vypočítat ideální trasu, pamatovat si, jak kde padají semafory, jestli přidat, nebo naopak přibrzdit. Potom jsem zjistil, že je možné se přes úřad práce zadarmo rekvalifikovat na řidiče autobusů. A bylo to.
Zvládl jsi to na první pokus?
Řidičák i profesák. To druhé musí mít ten, co vozí lidi za úplatu. Když máš jen obyčejný průkaz na autobus, můžeš si autobus koupit a řídit ho, ale smíš vozit lidi jen zdarma. Třeba kdyby měl někdo velkou rodinu a nestačila mu dodávka. Jakmile to někdo bere jako službu, za kterou musí platit, ty musíš mí i profesák. Dříve to býval papír, nyní už to je v řidičském průkazu uvedené stejně, jako když musíš nosit brýle.
Co úplně první jízda?
Nebyla v Praze, ale dálková trasa do Pece pod Sněžkou. Bylo to poprvé a naposledy, pak jsem od té firmy odešel, protože jsem si nemohl předem vybírat směny a to by mi kolidovalo s rádiem. U té současné máme skupinu, kdy nám pošlou rozpis směn a každý si vybere podle svých časových možností.
Kolikrát měsíčně jezdíš?
Jednou až dvakrát, ale upřímně – jezdil bych i víc. Jenže práce v rádiu je hodně.
Když jsi začal v MHD, jaká byla první jízda ve městě?
Musím upozornit, že nejezdím jen čistě Prahu, ale v rámci Pražské integrované dopravy i příměstské linky. Pokud si vybavuji první takovou jízdu, ta byla právě příměstská, tak se mnou, jak je obvyklé, nikdo nejel, aby mě navigoval. Takže jsem celý večer předtím studoval trasu, určoval si body. Jenže stejně to pak bylo jinak, jedna ulice byla neplánovaně zavřená.
Z čeho jsi měl v počátcích největší nervy?
Bál jsem se, jestli nejedu moc po krajnici nebo jestli nejedu naopak moc ve středu. Abych nenaboural auta v protisměru. Z krajnice jsem měl velké obavy. Sice se neustále díváš do zrcátka, ale přece. Postupně jsem v začátcích došel do stadia, že jsem přestal jezdit denní linky a přešel na noční. To jsou silnice volnější.
Nějakou bouračku jsi už za volantem autobusu měl?
Naštěstí ne. Jednou jsem ale zrušil protijedoucímu autu zpětné zrcátko. Jenže jsem to vůbec nezaznamenal. Něco jsem zaslechl, ale takových bouchnutí, třeba od větve nebo od kanálu, je během jízdy hodně. Až cestující vzadu mě upozornili, že se něco stalo.
Jezdíš dva roky. Kolik máš najeto kilometrů?
To nepočítám. Protože to nedělám jako stálé zaměstnání, jsem jenom brigádník.
Už jsi někdy jako redaktor rádia něco hlásil nebo natáčel během směny?
Za jízdy ne. Ale když se v Praze přecházelo na zastávky jen na znamení, tak jsem z toho příspěvek natočil. Nahrál jsem to známé hlášení, že příští zastávka je na znamení a musíte zmáčknout tlačítko, a přidal podrobnosti.
Michael Mišák Ransdorf a jeho pracoviště v Rádiu Impuls
Věděli tehdy posluchači, že jsi současně novinář a řidič autobusu?
Ano, to jsem netajil, je to naopak zajímavější. Já to v některých příspěvcích dávám k dobru. A taky o autobusech točívám reportáže. Byl jsem letos na olympiádě v Paříži, takže jsem nedělal jenom sport, ale i věci kolem. Pařížské autobusy byly vděčné téma. Nebo když jsem byl v Bruselu na stáži u Evropské unie, první, čeho jsem si všiml, že tam jezdí autobusy, na které tehdy Praha ještě čekala. Byly to ty dlouhé osmnáctimetrové hybridní kloubové autobusy. Ten jsem později už taky řídil a jsou lepší než ty kratší dvanáctimetrové, které mají větší převis zadku a víc v zatáčkách vybočují.
Veselé historky z natáčení. Jsou dramatické, nebo naopak veselé?
Vzpomínám si, jak na noční, bylo to o čarodějnicích, přistoupila veselá parta mladých. Už měli něco vypito, ale jeden z nich víc. Proto jsem je raději pouštěl jen předními dveřmi a tomu unavenému jsem řekl, že kdyby něco, kýbl je u mě. Kupodivu to vnímal a pak si pro kýbl sám došel, takže jsem nemusel nic uklízet.
Nadávají ti někdy pasažéři? Musíš řešit konflikty?
Ani ne. Jednou jsem musel jednoho uklidňovat, křičel na jinou cestující. Tak jsem ho zklidnil, že ho jinak vysadím. Byl klid. Jednou mi nadávala paní, zmatkoval jsem s tlačítkem otevírání a zavírání, skončilo to ale dobře a vzájemnou omluvou.
Kolik hodin směna trvá?
To je různé. Může to být deset hodin v kuse, můžeš mít mezi ranní a dopolední pauzu několik hodin, protože jsi nasazený jako posílení linky v ranní a odpolední špičce.
Co se ti na té profesi líbí?
Asi to bude znít pateticky, ale že jsem součástí nějakého systému a přispívám k jeho chodu. Rád vozím na ranních děti do školy, takže je to i jakési vyšší poslání. Jsem mraveneček ve velkém mraveništi. To se mi líbí. Každá směna je jiná, žádná trasa, i když ji jedeš za den víckrát, není stejná. Jednou se kanálu vyhneš, jednou ne. Pustíš babičku přes přechod a vzájemně se na sebe usmějete. Nebo počkáš na člověka, který dobíhá. Jinému zase poradíš další spojení.
Deník Metro se s Michaelem svezl na lince 171.
Nestává se, že zapomeneš ve svém autě, že už neřídíš autobus?
Někdy si s osobákem víc najíždím do zatáčky. Nebo víc dupnu na brzdu, protože v autobuse jsou pedály tužší. Často se mi stává, že si při brzdění spustím stěrače. V autobusu je totiž pod volantem páka, říká se tomu retardér, je to přibržďování bez šlapání na brzdu.
