O knize jsme pohovořili s jejím autorem Ondřejem Horákem.
Po čtyřech letech v archivech a rozhovorech – co vás na příběhu Roxy překvapilo nejvíc?
Že je všechno jinak. Například Roxy dodnes upíná svoje narozeniny k 13. červnu 1992, kdy tam zahrála americká post-hardcorová kapela Fugazi. Jenže koncerty a performance tam probíhaly už dlouho předtím. Jenom v silně polních, možná až válečných podmínkách. Dokonce se v tamních ruinách uskutečnila i teprve druhá česká house party.
Ondřej Horák
Narazil jste na něco, co úplně změnilo váš pohled na klub nebo dobu, ve které vznikal?
Nesčetněkrát. Netušil jsem, že v Roxy vznikl soubor Divadla Komedie poté, co tam Jan Nebeský, David Prachař a další nazkoušeli radikální interpretaci Hamleta. Až při psaní mi došlo, že hiphopová scéna mohla začít soustředěně růst až díky Roxy. Dnes jde o nejsilnější žánr v Česku. Z přelomu milénia jsem si Roxy zapamatoval jako klub s ulepenou podlahou a agresivní ochrankou. Problémů měla spoustu, v otevřenosti ale těžko hledat srovnání.
Z hnijícího sálu ke kultovní Roxy. Co všechno nabízí nová kniha o slavném pražském klubu? |
Roxy je starší než samotný klub, jak ho známe od roku 1992. Co jste při pátrání zjistil o jeho kořenech a proč je pro pochopení Roxy důležitá právě Linhartova nadace a její aktivity v 80. letech?
Linhartova nadace je pro charakter Roxy naprosto zásadní. Vznikla v roce 1987 trochu z trucu, trochu jako hořký vtip. Chtěli podporovat umělce, ideálně mladé a přehlížené. Řídili se citem, nikdo z nich výtvarné umění nestudoval, hudbu měli prostě rádi. V Roxy tomu všemu dali volný průběh.
Obálka a náhled knihy
Kniha má přes 500 stran a prošel jste tisíce dokumentů. Existuje nějaký konkrétní archivní materiál, fotografie nebo příběh, u kterého jste si řekl: wow?
V archivech jsem strávil spoustu času a dodneška nechápu, že některé věci pořád existují. Třeba protokol o předání nebytových prostor v Dlouhé 33 Linhartově nadaci. Grafik Jozef Ondrík ho použil jako podklad pro triptych sítotiskových plakátů, jež nabízíme v crowdfundingové kampani. Nejvíc ve mně ale hrklo, když jsem našel leták na party Rok the House, jež připomínala rok od první české house party U Melouna. Je na něm letopočet 1992, celá story o příchodu elektronické hudby se mi rozsypala. S pamětníky jsme se pak shodli, že na tom letáku mělo být 1993. Buď to grafik popletl, nebo tu iniciační první party chtěl prožít znova.
Roxy slaví 25 let ve velkém stylu |
Roxy přežila hardcore, metal, house, trip hop, techno, drum’n’bass i hip hop a pořád dokázala přitahovat nové generace. V čem podle vás spočívá její mimořádná schopnost přežít změny hudby i celé společnosti?
Zásadní byla naprostá otevřenost. Jinde novou hudbu nechápali nebo rovnou nenáviděli. Například v Bunkru měla elektronika zákaz. Příchod housu nebo hip hopu naprosto převrátil představu o tom, jak by měl vypadat večer v klubu. Roxy novým žánrům dala prostor, nechala je růst.
Rok 1992
V textu mluvíte o Roxy jako o „kulturním středu i střetu“. Co se podle vás v Roxy potkávalo, co by se jinde v Praze tehdy vůbec nepotkalo?
Jádro budoucí Linhartovy nadace se semklo v druhé půlce 80. let v Tádžikistánu při stavbě skoro surrealistického pavilonu. Mladí Čechoslováci zapustili do tamních komunit, ať už islámských, židovských, či jiných. Viděli, jak dokáží žít v souzvuku. V Roxy se tádžická zkušenost prolnula se starou láskou k beatnikům a volnomyšlenkářství San Franciska, vznikající kulturou čajoven, eklektickým vkusem DJů Radia 1 i porevolučním hladem po alternativních spiritualitách a nových technologiích. V žánrech jako asian underground se proud západní elektronické hudby potkával s prvky východního folkloru, uprostřed toho všeho stála Roxy.
Za pultem je DJ Tráva
Během práce jste mluvil s téměř padesáti lidmi – od pamětníků přes hudebníky až po současné zahraniční hvězdy. Liší se nějak zásadně vzpomínky lidí, kteří Roxy zažili v 90. letech, od těch, kteří ji znají dnes?
Jsou to dva rozdílné světy. Fanouškům hardcore mohla „stará“ Roxy připomínat newyorské CBGB’s, ve kterém nikdy nebyli. Promotér Affro vzpomíná, jak si tam během prvních hiphopových mejdanů připadal jako někde v jižním Bronxu, kam natáhli elektriku z pouliční lampy. Agentura Roxydust se do Roxy snažila přenést předvádivou atmosféru amsterodamských house parties. Všechny ty žánry se v českém teprve usazovaly, už jenom kvůli internetu tyhle momenty nelze zopakovat. To ale samozřejmě neznamená, že mladá generace neprožívá taky svoje „poprvé“. Jediný respondent, který si nepamatuje Roxy před velkou rekonstrukcí v roce 2010, je DJ NobodyListen. I tak mu ale Roxy pomohla najít DJský rukopis.
Roxy byla několikrát na hraně zavření, přesto se vždycky dokázala vrátit. Našel jste během pátrání okamžik, kdy už opravdu hrozilo, že tenhle fenomén skončí?
Narazil jsem na vydání časopisu X-Mag s titulní stranou: Roxy, nezapomeneme! Je z května 2005, uvnitř na Roxy vzpomínají DJové a další zúčastnění. Dokonalá tryzna. Jenže v Roxy si to už nikdo nepamatuje, byla to jenom další epizoda. Problémy se kumulovaly až do roku 2009, kdy nastoupil Jarda Stanko. Dluhy přesahovaly 22 milionů, Stankovi trvalo roky, než tu zatáčku vybral. Že Roxy pořád funguje, je tak trochu zázrak.
Proč má pražské metro stěrač? V tunelech neprší, přesto ho vlaky potřebují |
A kdybyste měl po pěti letech práce odpovědět jednou větou, proč je Roxy fenomén. Je to prostor, lidé, hudba, načasování po revoluci, nebo něco, co se vlastně nedá zopakovat?
Je to všechno dohromady a spoustu dalšího. To, co se stalo v Roxy, se dnes zopakovat už nedá, určitě ne v takovém měřítku. Alternativní prostory s hledačskou dramaturgií určitě můžou existovat i dnes, Roxy je ale klub pro tisíc lidí v centru Prahy.
100
|
