Vaše nové třídílné televizní drama Hořící keř o tom, co následovalo po upálení Jana Palacha, se odehrává v době, kterou jste jako tehdejší studentka FAMU zažila v Praze na vlastní kůži. Jak na to období vzpomínáte?
Pro mě to byla první dospělá důležitá politická a společenská zkušenost. Jednak jsem tady zažila výbuch naděje týkající se demokratizace systému, který nám v té době připadal věčný. Nezdálo se nám možné, že se naše země mohou osvobodit od diktátu Sovětského svazu a komunistické ideologie, ale zdálo se, že se může žít úplně jinak, když režim bude mít, jak se tehdy říkalo, lidskou tvář.
Upoutávka na film, který má premiéru 27. ledna.
Agnieszka Holland
|
Jak jste vnímala náladu ve společnosti po příjezdu "bratrských vojsk"?
Celonárodní hnutí bylo silné, široké a bohaté, netýkalo se to jenom politiky, společnosti a práva, ale i oblasti umělecké a mravní. A čím to hnutí bylo mohutnější a radostnější, o to víc byla následná invaze států Varšavské smlouvy pociťována brutálněji. Byla jsem tu a viděla jsem ten obrat. Původně se zdálo, tedy zhruba do studentské stávky, že lidé projeví větší odpor. I když bylo jasné, že úředníci kolem Dubčeka zůstanou určitým způsobem už zlomení. Netušili jsme ale, jak rychle převládne pocit rezignace. Události kolem Palachova upálení a o měsíc později ještě dění kolem upálení dalšího studenta Zajíce pro mě představovaly velmi zajímavou zkušenost. A také to, jak se během toho měsíce změnily názory a vůle státu hájit demokratizační proces.
Mohla jste tuto zkušenost uplatnit i ve svém filmu?
Hořící keř je právě o tom, jak je hrdinský čin využit a zneužit, a o určitém mechanismu normalizace, tedy o tom, jak se společnost musí vyrovnat s nemožností akce a s tím, že není schopna obětovat víc než jen nezbytně nutnou část.
Co vás na něm nejvíc zaujalo?Nebyla jste ke scénáři mladého Štěpána Hulíka, který se narodil až v roce 1984, a tudíž tu dobu nezažil, zpočátku podezřívavá?
Upřímně řečeno jsem nevědìla, že je to tak mladý člověk, to pro mě bylo docela velké překvapení. Ale spíš pozitivní. Scénářù dostávám hodně, ale tento mě zajímal pochopitelně hlavně kvůli tématu, protože to je zároveň důležité téma i mého vlastního života. V té době jsem byla zapojena do studentského hnutí, v němž jsem se dost angažovala. Nakonec jsem na to doplatila, protože mě zavřeli do vězení. Takže jsem si ten scénář přečetla a měla jsem z něj velmi pozitivní dojem.
Ten scénář nemá chybu, která se často opakuje u dokumentárních dramat. Tváří se, že zachycují skutečné události, ale dělají to poučným či sentimentálním způsobem. Tento byl však velmi subtilní a zdálo se mi, že nepřímo postihuje hluboké jevy těch událostí. Od začátku to měl Štěpán vymyšlené dost dobře. Původně jsem si myslela, že to napsal můj vrstevník, na kterého se už nepamatuji.
Nechtěla jste toto pro vás tak důležité téma zpracovat ve filmu už dříve?
Poté, co jsem emigrovala do Francie, jsem se sešla s Milanem Kunderou. Tehdy dokončoval Nesnesitelnou lehkost bytí. Tu knihu mi pak půjčil a mě moc zaujala. Tak jsem si říkala, že bych to mohla natočit. Dokonce jsme už i sehnali jednoho francouzského producenta. Ale pak přišli Američani, dali na stůl balík peněz a bylo po všem. Philip Kaufman to pochopitelně natočil jinak, než bych to udělala já.
Hořící keřNa historickou přesnost scénáře dohlédl Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
|
