Jedná se o váš režisérský debut. Neztížil jste si ho tím, že je o vašich kamarádech?
Chápu, kam míříte, nicméně rozhodnutí natočit takový film vypadlo ze mne bez zaváhání u přípravy výstavy. Pak mi začalo docházet, že nepůjde o jeden film, ale o osm bohatých portrétů, které se různě proplétají. Jedna věc je ohlédnutí se zpět do 80. let, nicméně všichni kluci tvoří dál, teď už každý sám za sebe, takže se postupně příběh i jejich umění rozvětvuje do jednotlivých životních cestiček až do současnosti.
Jak natáčení probíhalo?
Spoluscénáristkou se nakonec stala i střihačka Olina Kaufmanová, protože z natáčení vzniklo 100 hodin materiálu a film se ve střižně dotvářel, vznikla tam hlavní páteř, která má film držet jako celek. Zvolil jsem technologii s minimálním štábem, často v jedné osobě, maximálně jeden asistent a mistr zvuku – Radim Hladík z toho pak nádherně zmixoval kvalitní zvuk. Když máte velký štáb, musíte všechno naplánovat, našroubovat do toho volný čas autorů, a už jste svazovaní časovou osou, což trochu zasahuje do svobody vyjadřování. Když jsem byl na schůzkách a neměl jsem s sebou fotoaparát, používal jsem třeba iPhone, v dokumentu občas nějaká ta špinka neuškodí, naopak to potvrzuje autenticitu. Takhle se mi podařilo zachytit bezprostřední věci, což s velkým štábem nikdy nedokážete. Netočil jsem na žádnou velkou kameru, ale na Full-Frame Canon, kterým pořídíte hodně kvalitní obraz. Role producentky se zhostila moje žena Katarína, která mě nesmírně podporovala psychicky. Bez ní a koproducentek ze Slovenska, Zuzany Mistríkové a Ľubici Orechovské, které kromě získávání financí, by film nikdy nevznikl. A velké dík také patří Aleně Müllerové z České televize, že do toho šla.
Ve spojení se Slovenskou novou vlnou je často akcentován „společný duch“. Přibližte atmosféru pražských kolejích v 80. letech.
Já jsem tehdy přijížděl do Prahy jako úplné ucho. Na rozdíl od ostatních, jako Tono Stano nebo Miro Švolík, kteří přicházeli do Prahy už jako ostřílení kluci, jsem do té doby žil v rodinném hnízdečku u rodičů v Bratislavě. Měl jsem velké štěstí, že jsem natrefil zrovna na takovou partu lidí, kteří měli společná témata, jež chtěli zpracovávat. Ale každý zpracovával ono téma, tedy lidské vztahy, výrazně po svém, protože viděl tomu druhému do kuchyně a chtěl se od něho zdravě vymezit, z čehož vzniklo výrazově různorodé seskupení, ale vnitřně silně semknuté. Často jsme tvořili o víkendech, přidávali se k nám ostatní studenti z DAMU, medici a ochotně spolupracovali na našich konceptech. Když například fotil Miro Švolík z mostu a potřeboval naaranžovat okolí, připomínalo to produkci jako u hraného filmu – byla to neskutečně velká organizace. Velkou úlohu v tom hrála FAMU, která v té době byla poměrně technokratická. Navenek působila, že funguje, tak jak fungovat má, zdálo se, že všechno splňuje tvrdě podle pravého úhlu, ale když klukům hrozil vyhazov, protože se nevešli do zadání práce, dokázal Jan Šmok tehdejší šéf katedry, udržet nad nimi ochrannou ruku.
Jaká tvorba z této party je vám nejblíže k srdci?
Ta má (smích), to je přirozené, protože z něho vlastně vychází. Každý z kluků má silný projev. A každý je výrazně jiný. Tono Stanovi se podařilo prorazit do světa způsobem, že se vlastní tvorbou i úspěšně živí, takže už nemusí dělat tolik komerční piruety, tak jako Rudo Prekop na FAMU, Miro Švolík na bratislavské vysoké škole posouvá tvůrčí energii dál mezi mladé lidi, Petera Župníka to zaválo do Paříže, já ho však spíš vnímám jako muže na cestách, Vasil Stanko má svůj ráz, stále jezdí na kole, kdyby to nedělal, asi by se zbláznil. Kamil Varga zase osciluje mezi buddhismem a photoshopem, což je docela sympatický paradox a Jano Pavlík se dívá na nás všechny ze shora, protože už všechno stihl.
Na jakých kolejích jste bydleli?
My jsme v období 80-86 kroužili po různých kolejích. Chvíli jsme bydleli v Hradební, ve Voršilské, na Větrníku a nakonec jsme skončili na Jižním Městě. Ale ta bublina svobody se pořád pohybovala s námi.
S čím jste přijížděl do Prahy?
Ta vize byla takového pragmatického ladění. Sice jsem studoval v Bratislavě obor fotografie, ale trpěl jsem ekzémem, výpary chemikálií v temné komoře mi nedělaly dobře. U kamery nic takového nehrozilo, proto jsem se rozhodl pro film. I přesto jsem zůstal v kontaktu s fotografií. Ke konci studia i po FAMU jsem opět začal fotit, protože nebylo s kým dělat film. Ze začátku nebylo jednoduché se uchytit. Z toho tedy vzešlo několik výstav, některé i v zahraničí, když se po 89 otevřely hranice, například v Holandsku v Itálii, nebo s paní Fárovou Pozitivita ve Vídni. Ale pak mě znovu pohltil film a vydal se zase jiným směrem.
