Rozhovor: Prášky v pití i sexuální zneužívání. Děti v rodinách často trpí, říká dětská psycholožka

Co všechno vlastně můžeme pokládat za týrání dětí?
Domnívám se, že laická veřejnost, ale také mnohdy odborná veřejnost, není často schopna si pod pojmem týrání cokoliv zařadit. Sama za sebe obecný název „týrání“ nemám příliš ráda. Jedná se totiž o oblast diagnostických kategorií syndromu CAN (syndrom „CAN“ = Child abuse and neglect; syndrom zneužívaného, týraného a zanedbávaného dítěte). Jedná se tedy o „balík“, který neobsahuje pouze týrání. Co to vlastně týrání je? V rámci syndromu CAN rozlišujeme následující diagnostické kategorie, kam patří fyzické týrání, psychické týrání, rozvodová problematika, sexuální zneužívání, patří sem děti z ohrožujícího prostředí, systémové týrání, sekundární viktimizace (opakované prožívání traumatu) a také velmi těžce rozpoznatelný Münchhausenův syndrom by proxy.

Co to je Münchhausenův syndrom?
Rozlišujeme dvě roviny tohoto syndromu. První, kdy nedochází k přímému ohrožení dítěte a druhou, při které naopak ano. V obou skupinách se s tímto syndromem potýkají především ženy. V prvním případě jsou to převážně psychicky nemocní a vymýšlí si různé příznaky nemoci a následně vyhledávají lékařskou pomoc. Do druhé skupiny poté patří lidé, kteří si vymýšlejí různé příznaky nemoci u svých dětí, aby došli k nějakému vlastnímu cíli a jejich naplnění například v rámci rozvodových sporů. Dítě nechávají docházet a vyšetřovat lékaři. Dítě je pak často hospitalizováno. Mnohdy dochází až k týrání či zneužívání dítěte. Bohužel v tomto systému chybí jednotná databáze, která by archivovala, kdy a na co bylo dítě vyšetřeno.

Kam až to až může zajít?
Druhá skupina výrazně škodí dítěti. Často tito lidé zacházejí až do takových krajností, kdy jsou schopni dát dítěti jíst zkažené potraviny, dávají do pití např. rohypnol apod., aby v něm vyvolali nemoc.

Co to je to vlastně syndrom CAN, o kterém jste se zmínila?
Je to jakákoliv náhodná či nenáhodná aktivita či naopak neaktivita dospělého, která výrazně ohrožuje dítě na jeho zdravém vývoji. Někdy dochází dokonce k takovému přetížení, které může vést až ke smrti dítěte. I neaktivita dospělého, který se hodnověrným způsobem dozví o týrání nebo zneužívání dítěte se v takovém případě může stát trestným činem.

Sociální pracovníci loni opět řešili více případů týrání. Chovají se opravdu rodiče ke svým dětem stále hůř, nebo se spíše na více případů přijde?
Mám pocit, že se tato problematika konečně dostává trošičku do popředí. Před dvaceti lety, kdy jsem studovala vysokou školu, jsme o syndromu CAN věděli jen okrajově. Aktuálně se domnívám, že na základě osvěty a prevence se o daném syndromu více hovoří, dochází k odtajnění negativního zacházení rodiče s dítětem. Jak děti, tak i dospělí se díky prevenci přestávají obávat a svá traumata odkrývají, odtajňují. Což si žádá velkou statečnost a ocenění těchto obětí.

Takže za vámi přichází i dospělí lidé s traumaty z dětství?
Přichází k nám i starší lidé, třeba ve věku třicet let, kdy se jim v průběhu života začínají např. objevovat určité flashbacky z minulosti. V návaznosti na osvětu a své prožitky se objednají. Často se jejich dětské trauma odráží na současném životě a mají například potíže v mezilidských či partnerských vztazích. Mohou se objevit neurotické, psychosomatické a jiné potíže.

Dá se hovořit o tom, jaký věk je pro dítě v rámci týrání nejkritičtější?
To je velmi obecná otázka. Například k sexuálnímu zneužívání často dochází již od velmi útlého věku dítěte. Jedná se o dětské oběti v předškolním věku, které se stávají snadným cílem zneuživatele. Děti bývají zneužívané převážně intrafamiliárně, tedy ve svých vlastních rodinách. V případě, že nedojde k včasnému odhalení, může dojít k tzv. přizpůsobení dítěte k sexuálnímu atakování a považovat zneužívání za normu. V takovém případě může dojít k odtajnění až později, nebo dokonce až v situaci, kdy bude jednou dítě chtít bránit svého sourozence před zneuživatelem.

A jak je to s fyzickým týráním?
V rámci fyzického týrání vnímáme, že nejvíce jsou ohroženy děti v předškolním a mladším školním věku. A ve stejné míře jsou ohroženi chlapci i děvčata.

Při rozvodu se občas říkají "pravdy", že je lepší, když se třeba rodiče rozvádějí, dokud je dítě ještě malé. Jak to je?
V rámci rozvodové problematiky bych řekla, že neexistuje ideální věk pro dítě, kdy se rodina rozpadá.

Sexuální zneužívání mají často na svědomí otcové, nevlastní otcové. To si toho matky opravdu nevšimnou?
Může se stát, že o tom neví. Jsou ale i matky, které mají indicie, nebo to vědí a stejně nejednají ve prospěch dítěte. Stává se také, že když  dojde k odhalení sexuálního zneužívání, postaví se za partnera. Důvodů může být více, který vede matky k tomu, že dcery neochrání a neposkytnou jim dostatečnou oporu.