Co v Praze uslyšíme?
Každý koncert je jiný. Kde nás dobře znají, hrajeme nové věci. A kde jsme ještě nehráli, což je i případ Prahy, hrajeme víc starších písní.
V roce 2010 jste se dali opět dohromady. Jak?
Bylo to jen kvůli jednomu vystoupení, náhodná věc. Oslovil nás Roger Daltrey z The Who a pozval nás na každoroční benefiční koncert do londýnské Royal Albert Hall. Tak jsme si řekli, proč do toho nejít a nepodpořit dobrou věc. Byli jsme nervózní. Nevěděli jsme, jestli ještě někoho zajímáme. Ale hned jak jsme vylezli na pódium, věděli jsme, že to funguje. A pak jsme si řekli, že by těch koncertů klidně mohlo být víc.
Kdy jste začali přemýšlet onové desce?
Víte, miluji hraní naživo, ale ještě důležitější jsou pro mě nové desky, jedině tak lze posoudit, jakou má vaše práce hodnotu. Uvědomili jsme si, že by to nikam nevedlo, kdybychom jen koncertovali. Nechtěli jsme dopadnout jako Ramones, kteří pořád dokola hrají staré písně. Nic proti nim, mám je rád. Takže jsme se pustili záhy do skládání. A šlo to rychle, už za rok jsme měli dvacet nových písní a začali je hrát živě. Když jsme je pak slyšeli ze záznamu, spoustu jsme jich vyhodili. Na nové desce z těch úplně prvních zbyla jen jedna, Sabotage.
Čí nápad byl udělat Bloodsports jako určitý příběh?
Už kdysi dávno Brett (zpěvák – pozn. red.) prohlásil, že by rád udělal desku o vztahu dvou lidí, která začíná jejich setkáním a končí rozchodem. Což se teď konečně povedlo. Navíc, když je vám pětačtyřicet, nemůžete už zpívat o tom, jak jucháte na večírku. Díváme se na věci jinak a chtěli jsme, aby se to na desce nějak projevilo.
Pracujete na další desce?
Začali jsme před nedávnem a jde to rychle kupředu. Skládáme i během turné.
