Šlapeme si po štěstí. Šlapat chodník. Do chodníku se vepsala historie... Bez googlování mě víc pouček o chodnících nenapadá. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že právě chodníky jsou jedna z věcí, která odlišuje od sebe nejen země, ale i města. Když města prochodíte a neprojezdíte v autě, když si je prochodíte opravdu a pečlivě, vepíše se vám do vizuální paměti, čím se od sebe jednotlivá místa liší. Města i země si vytvářely design chodníků, jejich pokrytí celá desetiletí, ne-li staletí. Jistě, univerzální asfalt, když odhlédneme od všeho kolem, chodníky slučují do jednolité masy, podle něho nevíte, zda se procházíte Londýnem, Prahou, či Brnem.
Prahu mám prochozenou a proběhanou opravdu pečlivě. Rozdíl mezi chůzí a během je v tom, že při běhu se víc díváte, po čem šlapete, kam dopadne váš další krok. Protože na tom, kam noha při rychlém pohybu dopadne, záleží, jestli sebou náhodou nešvihnete. A že pády nejsou příjemné a leckdy dlouho bolí, o tom nechci ani vyprávět.
Praha má svůj typický dlážděný chodník, fascinuje mě na něm, jak dokážou dlaždiči dodržet obrazce, trefit se do křivolakosti ulice. Má svou typickou barevnost tmavých a světlých kostek, tu a tam doplněnou kostkami růžovými. Někdy narazíte na letopočet, kdy byl postaven dům, před jehož vchodem se právě nacházíte. Na Staroměstském náměstí si před radnicí přečtete historické datum popravy sedmadvaceti českých pánů. Tady zrovna sedí výše uvedené rčení o tom, že se do chodníku zapsala historie a že tudy historie opravdu kráčela, byť přitom spíše máchala popravčím mečem.
Prohlédněte si proto nejen chodníky pražské, ale i několik dalších. U nás v Česku i za hranicemi. Možná mi dáte za pravdu.