Chodím, běhám nebo jezdím tramvají kolem toho domu na Štěfánikově třídě několikrát týdně. Stojí spolu s dalším ve „vykrojení“ uliční čáry v mírném pozadí, kdysi tu zřejmě stály starší a menší budovy. Jde o ten vlevo z pohledu, kdy máte za zády Vltavu a před sebou mírně vlevo vrch Petřín.
Okachlíkovaná stavba, po její historii jsem nikdy nepátral, odhadoval bych to ale na časy první československé republiky. V devadesátých letech jsem kousek odtud pracoval v týdeníku a už si nevybavuji, ke komu z redakce se propracoval jeden z obyvatelů onoho bytu. Myslím, že tehdy dorazil do redakce osobně, e-maily se ještě nekonaly, stejně jako internet, to byla záležitost vybraných technických novátorů.
Menší a hubený, vlasy na ramena, lehce prošedivělé, ale spíše starostmi, než věkem. A přišel s příběhem, který nebyl v těch časech neobvyklý. Různí lidé se různě dostávali k penězům, a protože jejich způsob nabytí financí byl také dobový, stejně tak fungoval jejich model chování k okolí. Pán nám vysvětlil, že si na něho majitel domu zasedl a chce ho vystěhovat, aby jeho byt výhodně pronajal. Takže zcela „běžný“ příběh tehdejším nových majitelů nemovitostí, či restituentů, který spadly domy po předcích do náruče. Nemyslím to ve špatném. Každý se s tím popral po svém, a protože jsem žádný dům nerestituoval, nesoudím.
Co si už nevybavuji, to je právě skutečnost, zda se jednalo o pana domácího kupce, nebo pana domácího restituujícího. Stěžovatel nám zhruba popsal, jak mu domácí dělá problémy a především – že ho odposlouchává, aby z řečí vedených u nájemníka doma mohl upravovat psychický a úřední nátlak. Jako že například svévolně ničí technické vybavení bytu a podobně.
Pán se současně představil jako potomek dávného šlechtického rodu (jehož urozené jméno jsem také zapomněl) a odůvodnil i tímto faktem tlak za strany majitele nemovitosti. Nevybavuji si, že by zdůvodnil, proč by modrá krev měla nějak nutit pana domácího k nějakému tlaku, vždyť mít v baráku aristokrata, kdo z nás to má, že?
Abychom se o věci přesvědčili na vlastní oči, pán nás pozval k sobě domů. Přiznávám, byt byl dobře udržovaný, nábytek zřejmě ještě částečně předválečný. Čisto a útulno, jak by napsala Božena Němcová. Žádný kutloch, který by opravňoval majitele domu, že se z bytu šíří zápach a štěnice.
Pán nás zavedl k topení pod oknem a snažil se nám dokázat, že se ho domácí právě tudy snaží odposlouchávat. Žádné zařízení sice nenašel, ale o zdroji odposlechu v tomto místě byl přesvědčen. Pak přišel s dalším trumfem – přes topení vysílá domácí do bytu vlny, kterými mu způsobuje bolesti hlavy.
Nepřipomíná vám to něco? Ano, správně, Havanský syndrom, bolesti hlavy a další psychické potíže zaměstnanců americké ambasády v Havaně, pravděpodobně způsobené přístroji používanými buď samotnými Kubánci, nebo ruskou tajnou službou. Ale to vše proběhlo o nějakých pětadvacet let později.
Nakonec se smíchovský šlechtic vytasil s objevem. Za odposlechem i bolestmi hlavy pravděpodobně mohou záhadné mimozemské bytosti. Ty se na něho, ovšem ve spolupráci s majitelem domu, zaměřili. Sice to nezaznělo, ale pochopili jsme, že se si ufoni majitele sami vybrali a nabídli mu své technické vymoženosti v souboji o byt.
Došlo nám, že to není sice žádná investigativní příhoda vhodná pro senzační odhalení typu „víme jako první“, i když jsme to jako první opravdu věděli. Ale protože náš týdeník byl jeden z největší v této malé zemi, něco jsme z toho stvořili. Bulvár má svá pravidla.
Osudy domu a jeho možná šlechtického, možná nešlechtického obyvatele jsme už dál nesledovali. Matně si vybavuji, že se snad obrátil i na další deníky a časopisy, občas jeho tvář a pár odstavců o něm problesklo. Jinak vše zmizelo v propadlišti dějin. Dům stále stojí na svém místě a já si na podivného nájemník vždy vzpomenu, kdy dům míjím.
