Nově zrekonstruované náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze bylo slavnostně otevřeno v červnu 2026. Jen několik dní poté, co bylo možné přes dva roky zavřené náměstí navštívit, začali lidé na sociálních sítích oplakávat starou podobu výdechu z metra. Ten však bylo z hygienických důvodů nutné nahradit novým, který navrhli architekti z MCA atelieru Miroslav Cikán a Pavla Melková. V rozhovoru pro Metro.cz se podělili o své dojmy z rekonstrukce i důvod, proč musel starý betonový výdech k zemi.
Náměstí Jiřího z Poděbrad se čerstvě otevřelo. Jak moc se posunul současný vzhled od vašeho prvního návrhu?
Pavla Melková: Původní návrh pocházel z architektonické soutěže, která proběhla před víc jak dvaceti lety. Především se od té doby změnil způsob, jak lidé veřejný prostor užívají. Tolik jsme se tam nescházeli, netrávili v něm tolik času. Za komunismu to totiž ani nebylo žádoucí. A neexistovaly třeba farmářské trhy. A taky se, bohužel, objevila otázka klimatické změny. Která už tu byla, ale řešit jsme ji začali až nedávno. A díky tomu vznikla řada nových technologií. Na náměstí jsou použité ty nejnovější. Voda z kostela se sbírá do podzemní akumulační jímky, výsadbové jámy stromů jsou řešené jako retence, všechny povrchy na náměstí, včetně dlažeb, jsou propustné pro vodu... Tohle vše dřív vůbec na náměstí nebylo. Také nově vysazené stromy jsou druhy, vyvinuté speciálně pro odolávání nepřízním klimatu ve městech. Viditelnou změnou oproti dřívějšímu návrhu je ponechání fontány. Původně jsme místo ní měli nový vodní prvek, který byl především pobytový, tak, jak už je dnes na veřejných prostranstvích standard. Takový dlouhý, široký, stupňovitý kanál podél plochy před kostelem, kde se mohli svlažovat dospělí i děti. Celkový prostorový koncept návrhu se ale nezměnil.
Pražské náměstí Jiřího z Poděbrad – výdech z metra, který podle některých náměstí hyzdí. (3. srpna 2019)
Cílem nového výdechu bylo podle architektů z MCA atelieru, aby foukal nahoru, byl malý a co nejméně pohledově rušivý.
MCA atelier
|
Velké vášně vzbudil výdech z metra. Proč bylo nutné zbourat starý? A co stálo za podobou nového?
Miroslav Cikán: Nesmíme zapomínat, že výdech je především technické zařízení. Původní výdech foukal odpadní vzduch z metra směrem do stran, což už nesplňuje dnešní požadavky. Měl řadu negativních dopadů. V jeho okolí nemohly růst stromy ani tráva, jak bylo vidět v poslední době, kdy zahynula celá řada osové aleje na straně výdechu a také na suché hlíně bez trávy v širokém okruhu okolo. Hygienické podmínky navíc neumožňovaly v jeho blízkosti pobývat. To vše ale má dnes řešení, tedy vypouštění vzduchu přímo vzhůru, které navíc vyžaduje výrazně menší objekt. Metroprojekt prověřoval, zda by na něj nešlo přestavět původní výdech, ale ukázalo se, že to není technicky možné.
Melková: Cílem nového výdechu bylo, aby foukal nahoru, byl malý, co nejméně pohledově rušivý a především neznehodnocoval pobytovou kvalitu místa.
Některým připomíná i instalace u UMPRUM v Praze…
Melková: Dům matky a syna na Alšově nábřeží jsou umělecká díla od Johna Hejduka, nemají nic společného s větrákem, ten je nedaleko v trávníku.
Nová podoba náměstí Jiřího z Poděbrad
Mně osobně evokovaly železné „bodce“ Saurona z Pána prstenů. Chodíte si pro nápady i do světa filmů a kultury?
Cikán: Ano, často. Ale tady jsme především nesledovali vizuální inspiraci. Šlo o reakci na technické potřeby a zároveň o vztah k okolí. Aby mohl být otevřený nahoru, jsou uvnitř neviditelné žaluzie proti vodě. Špice po obvodě je chrání proti vstupování shora.
Co byste vzkázali těm, kteří říkají, že se na náměstí „železné špice“ nehodí?
Melková: Je to záměrně jednoduchý, základní prvek, který se v mnoha obdobách objevuje v okolí. Tvar bodců, čtyřbokých jehlanů, je například i na fasádě kostela Nejsvětějšího srdce Páně a objevuje se i na kamenných prvcích interiéru. Architekt Plečnik je pravidelně používal v Lublani, anebo na Pražském hradě. Podobné tvary jsou na věžičkách střech okolních domů i na mřížích okolo místních zahrad, na detailech balkonů, oken a dveří Vinohradských domů. A zároveň podoba jasně sleduje funkci. Ostřím brání proti lezení do objektu, rastr chrání proti sprejování a subtilnost sleduje cíl být co nejmíň vidět.
Objevují se také dotazy na bezpečnost holubů, tedy aby se „nenapíchli“. Je pražské ptactvo v bezpečí?
Cikán: Podobné „špičky“ jsou ve městě běžným prvkem. Na některých ptáci rádi sedí, pokud jsou příliš ostré, jako odrazovací bodce proti holubům na střechách, tak si na ně prostě nesedají. Zároveň v jehlanech není žádný proud a jsou dobře uzemněné.
Nová podoba náměstí Jiřího z Poděbrad
Měli jste už čas na nové náměstí zavítat? Jak na vás vaše „zhmotněná“ vize působí?
Melková: My vlastně všechny naše návrhy začínáme ne tím, jak budou vypadat, ale přemýšlíme, co tam budou lidé dělat, jak tam budou žít, jak se cítit. Až potom hledáme formu, tvar. Ale teprve když stavbu dostavíte, vidíte, jestli to funguje. Nejlepší jsou situace, kde si lidé vymyslí mnohem víc činností, než nás napadly. To se stalo třeba na Komenském náměstí na Žižkově. Takže teď na Jiřáku rádi pozorujeme lidi. A zatím se vše, co jsme si přáli, děje. Vklouzli do toho rychle a samozřejmě. Ihned třeba přišli na to, že na kruhových lavicích se dá sedět zády ke kmenu, když chcete být sám a pozorovat, ale taky nohama dovnitř, proti sobě, když si chcete s někým povídat. Okolní kavárny pomalu zabydlují rozšířené venkovní plochy. Na trávnících už se piknikuje a dokonce i ptáci už chodí pít k velkému pítku, které je tu speciálně pro ně. Dlouhé lavice podél náměstí jsou plné. Tam se ale všichni, i my, těšíme, až povyrostou řady platanů a přinesou stín. A zabrané jsou i červené mobilní lavice, které se dají skládat do sestav, dá se na nich sedět, ležet, lézt. Tam lidé někdy dokonce čekají, až se nějaká uvolní.
Co chystáte dál a můžete nám prozradit?
Cikán: Z veřejných prostranství například obnovu Masarykova náměstí v Jihlavě nebo obnovu náměstí a historického centra v Písku. Prokládáme to ale i domy: pracujeme na rekonstrukcích činžáků, pokračujeme v dlouhodobých rekonstrukcích několika kostelů, kde šlo nejen o opravu domu, ale často o úpravu na širší využití pro veřejnost, to nás hodně baví. Dál oba učíme na Fakultě architektury ČVUT. Všechno se prostě propojuje, o prostředí a vztazích lidí k němu pořád přemýšlíme, a to se pak odráží v tvorbě prostoru, a zase naopak.
Z architektury k básním
|
