O Spořilovu se toho v učebnicích architektury napsalo dost a dost. Vilová zástavba ve stylu anglického venkova nebo vilových čtvrtí anglického velkoměsta patří mezi lukrativnější místa hlavního města, ale stále tu při procházce narážíte zákoutí i celé ulice, které mají spíše venkovskou atmosféru. Mnohé domy si zachovávají podobu, jakou měly během svého vzniku v první republice. Kdysi jste tu mohli potkat spisovatelem Adolfa Branalda, žije tu Libuše Šafránková s Josefem Abrhámem, malý domeček tu míval zpěvák Karel Zich.
Čím je však spořilovské vilkové zastavění mezi ostatními pražskými „regiony“ možná jedinečné, to je spleť uliček, které propojují jednotlivé ulice a vedou mezi zadními trakty a zahrádkami řadových vilek. Nebývají rovné, kroutí se, jako se kroutí řadovky i jednotlivé vilky. Můžete se tudy nerušeně procházet, pozorovat spořilovský život takzvaně zezadu.
Tyhle uličky v moderních satelitech nenajdete. Lidé z řadových domků si buď vidí ze zahrádky do zahrádky, nebo jsou k sobě domy přilepené nejen bokem, ale i zády. Spořilovské pocity si v nich neužijete.
Ne všechny uličky za domy jsou ale na Spořilově průchozí. Někde je už dávno přehradili alespoň provizorně, jinde vybudovali masivní vstupy na klíč. Obava ze ztráty soukromí, strach ze zlodějů, kdo ví? Někomu zkrátka vadí, když mu někdo ve tmě nahlíží do domácnosti, nežijeme v Nizozemsku.
Pokud hledáte v době, kdy se nesmí z okresu do okresu, námět na výlet, stačí sednout na metro, tramvaj nebo autobus. Ty vás přiblíží ke starému Spořilovu a máte minimálně na jedno sváteční odpoledne vystaráno o zábavu při výletě do bývalé pražské periferie. Můžete se kochat původními domky, modernizovanými úpravami, je to i dobrý tělocvik, protože vilová čtvrť je od severu na jih do kopce a než prolezete všechny zadní uličky, budete mít v nohách pár kilometrů.
