Hrála Vltava v minulosti větší roli, než je tomu nyní?
Určitě ano, však i některé pověsti zmiňují, že název Prahy je odvozen od toho, že byly ve Vltavě prahy čili peřeje. Druhá věc je ta, že řeka byla pro město důležitá dopravní tepna. Po ní se do města dostávala většina zboží. Například sůl či dřevo. To se z Rakouska vozilo na vorech, které se v cíli rozebraly a nebylo třeba prázdné lodě tahat zpátky proti proudu. Vltava poháněla i mlýnská kola a kola vodáren, které čerpaly vltavskou vodu a rozváděly ji do kašen. Dodneška se nám zachovaly čtyři vodárenské věže jako památka na tyto časy. Na Vltavě se také hojně rybařilo. V zimě z Vltavy ledaři vysekávali led, který nahrazoval dnešní ledničky a chladicí zařízení, třeba v hostincích či řeznictvích. Řeka se samozřejmě využívala jako zdroj vody. Do určité míry byla Vltava živitelkou Prahy.
Kdy se to změnilo?
V 19. století začaly být větší nároky na hygienu a navíc dopravě po řece začala hodně konkurovat doprava železniční. Dalším faktorem byla i snaha omezit zhoubné povodně, kvůli tomu začala v Praze vznikat vysoká nábřeží. První bylo dnešní Smetanovo z let 1841 až 1845.
Vraťme se ještě trochu zpět. Kdy se na scénu dostávají větší dopravní lodě?
K rozvoji lodní dopravy došlo po roce 1821, kdy byl založen přístav v Karlíně, kam připlouvaly lodě s nákladem z Německa. Ty byly ale nejprve tažené koňmi, na parníky tam byl totiž příliš nízký stav vody. Kvůli tomu mohly do přístavu jen speciální lodě s plochým dnem, a to jen za příznivého stavu vody. Později vznikly další přístavy v Libni a Holešovicích. Druhý jmenovaný byl důležitý. Systém plavebních komor, vytvořený v letech 1897–1913, umožnil plavbu z Prahy do Hamburku. Dá se říci, že zejména ve 20. století spojoval holešovický přístav Prahu se světem. Postupně ale jeho význam upadal.
Mimochodem, kdy mohli Pražané poprvé vidět parník?
Prvním českým parníkem byl kolesový parník Bohemia. Zkušební plavba proběhla v květnu roku 1841 v Karlíně. Postaven byl dvěma Angličany. Podnikatelem Johnem Andrewsem a stavitelem lodí Josephem Johnem Rustonem. Pokud jde o první parník, je potřeba ale ještě zmínit i Josefa Božka, ten Pražanům loď poháněnou párou předvedl dokonce už v roce 1817.
Povídejte.
Josef Božek zkonstruoval nejen parník, ale i parní vůz. Oba stroje veřejnosti představil v Královské oboře. Parník na náhonu Císařského mlýna. Během akce se ale strhla bouřka a v nastalém zmatku někdo ukradl pokladnu s vybraným vstupným. Božek se kvůli tomu dalšího experimentování vzdal.
Kdy se na řece začíná prosazovat i aspekt turistiky?
To souviselo mimo jiné s vyznačením turistické stezky ze Štěchovic ke Svatojánským proudům v roce 1889. Turisté se nechali parníkem přivézt do Štěchovic a následně šli pěšky přes kopec k Hornímu slapu Svatojánských proudů. Pak jeli na dřevěných lodích skrz peřeje zpět do Štěchovic, což byl tehdy velký turistický zážitek. Konec 19. století byl obecně pro lodní dopravu příznivý. Karlínská Rustonka, tedy podnik založený zmíněným Josephem Rustonem, postavila dokonce tři velké parníky. Primátor Dittrich, Ferdinand I. Dobrotivý a Smíchov sloužily ještě hluboko do 20. století. Obrovský boom nastal po 1. světové válce, kdy začal být populární tramping a s ním spojené romantické výlety na Sázavu a na Vltavu. Období rozvoje skončilo počátkem 30. let při hospodářské krizi. Nicméně Pražská paroplavební společnost toto období přežila. Odkoupil ji v roce 1936 stát, který například zmodernizoval lodní park.
Existuje i nějaká konkrétní osoba, která má velký vliv na rozvoji paroplavby?
Určitě je třeba zmínit primátora Františka Dittricha. Ten začínal jako plavec, který do Prahy plavil dřevo na vorech. Byl natolik šikovný, že i díky svému podnikání nakonec získal v 70. letech 19. století křeslo primátora. Jelikož měl k řece blízko, rozvíjela se díky němu i paroplavba. Velmi stál o to, aby se naše země vyrovnala cizině. Moc se mi líbí jeho heslo: Bez okázalosti ku blahu vlasti. Zároveň je potřeba zmínit ještě podnikatele Vojtěcha Lannu. Jeho společnost se zasloužila o regulaci a udržování splavnosti českých řek.
Jste autorem knihy Zaniklé Podskalí – Vory a lodě na Vltavě. Předpokládám, že máte k řece blízký vztah.
Narodil jsem se na Malé Straně nedaleko Vltavy. Jako malé dítě jsem často coural po Kampě a poblíž smíchovské plavební komory, kde byl tehdy ještě velice hustý provoz především nákladních lodí, které vozily písek a podobně. Později, když už jsem byl starší, jsme chodili na parníky na takzvanou prodlouženou. Jednou jsme tancem rozhoupali loď tak, že museli vypnout elektřinu a tím i hudbu. Taneční mistr nám tlumočil vzkaz kapitána, že nesmíme tancovat rytmicky nebo se něco stane. My jsme sice mistrovi argumentovali tím, že je to on, kdo nás rytmu učí, jenže mistr odvětil, že na lodi velí kapitán. Mimochodem, kromě knížek mi byla muzeem svěřena i milá povinnost vypracovat a sestavit expozici o dějinách parníků a vorů, kterou čtenáři mohou navštívit v jedné z našich budov – v Podskalské Celnici na Výtoni na Rašínově nábřeží.
Na čem nyní pracujete?
Muzeum Prahy vydává knihy o pražských čtvrtích. Momentálně dávám dohromady publikaci o Hlubočepích. Tato zajímavá čtvrť se skládá z několika úplně rozdílných částí. Patří sem staré Hlubočepy, které se tulí ve stínu vápencových skal, do nedávna malá vesnička Klukovice i známá a slavná vilová čtvrť na Barrandově. Práce jsou v závěrečném stádiu. Pokud vše půjde dobře, kniha by mohla vyjít zhruba v květnu.
Strážce streamu
