V případě tohoto příspěvku platí více než kdy jindy, že opravdu je nutné zvednout hlavu nejen od displeje telefonu, ale ještě ji nasměrovat co nejvíc nahoru. I sám na sobě jsem si dokázal, že místy, kterými léta chodím, se dá objevit něco, čeho jsem si nikdy nevšímal.
Nedávno mě k tomu inspiroval záběr z Vinohradské ulice. Kdosi tam umístil fotografii domu, kousek nad rozhlasem, na jehož fasádě jsou dodnes patrné stopy po kulkách sovětských samopalů a kulometů ze srpna 1968. Zaujalo mě to, už proto, že tam otisky dávné okupace Československa zůstaly. Na rozdíl od také blízkého Národního muzea, kde je nechal normalizační režim pečlivě opravit a až po nedávné rekonstrukci historické stavby je na fasádě restaurátoři zase obnovili jako memento.
Přitom jsem kolem domu nějaký čas chodil do práce, několikrát se mi stalo, že jsem tam dokonce něco nesl. Nikdy mě ale nenapadlo, abych se vlastně podíval, kam jdu. Byl to přece jen takový běžný a fádní dům…
Na další zajímavost jsem narazil na třídě Milady Horákové. Při čekání na tramvaj jsem se podíval pozorněji na rohový dům s ulicí Haškovou. A nevěřil jsem svým očím. Na obou rohových zdech jsou držáky na vlajky. Ty nejsou ničím mimořádným, uvidíte je kolem vchodů u mnoha domů v Praze. Kupodivu nebývaly na nich už mezi válkami, později se ale namnožili, protože pravidelné oslavy všemožných soc a sov výročí mezi lety 1948 až 1989 vyžadovaly, aby lid dával najevo vděčnost, úctu a loajalitu vyvěšení československé a sovětské vlajky. Nebo alespoň vlajky rudé. Ta sovětská se věšívala kupodivu i na 28. října, byť se jednalo o čistě domácí záležitost. Podle dobové interpretace však vznik Československa v roce 1918 souvisel s revolučními aktivitami dělníků a rolníků a byl i odezvou na VŘSR.
Ty držáky na vlajky ale pocházejí na zmiňovaném domě z dob, kdy se nahoře na Letenské pláni odehrávaly nejen mohutné vojenské přehlídky s komunistickými prezidenty v „maršálských“ uniformách, ale hojně let i oslavné 1. máje, kde titíž prezidenti nebo generální tajemníci předčítali sáhodlouhé psané projevy o nedostižných úspěších.
Třída Milady Horákové (tehdy Obránců míru) byla vyústěním těch masových průvodů, na jejím začátku někde na Letenském náměstí stávali náklaďáky, kam manifestující vraceli transparenty a mávátka. Někteří je ale stačili bez ladu a skladu odhodit hned, jak prošli kolem tribuny s Husákem (stával na Spartě, téměř na stejném místě, odkud v listopadu a v prosince 1989 Václav Havel a další bořili definitivně komunismus).
Jiní je zanechávali až níž, právě na oné třídě pojmenované podle mírových obránců. Ta byla pochopitelně také ovlajkována jako celé město, ale málokde tak hustě, jako asi onen dům, na němž dodnes zůstaly ty držáky.
