Když se vydáte Ječnou ulicí dolů ke Karlovu náměstí, po pravé straně, pár metrů od velké křižovatky na Náměstí I. P. Pavlova, vás možná nejdřív zaujme prapodivný dům, něco mezi brutalismem a (jak bych to nazval já) nepovedenismem. Jakási snaha o socialistickou modernistickou architekturu.
Ale hned za ním je klasický vinohradský činžák s vjezdem do dvora. Když se na chvíli u ne zrovna širokých vrat zastavíte, nemůžete si nevšimnout, že jak zelená vrata, tak spodní hrany vjezdu jsou sem tam škrábnuté.
Ještě, než vysvětlím podrobnosti, pokračujme dál do dvora. Někdy je na konci průchodu stažená mříž, takže se vám nenaskytne pohled na ten prapodivní modernistický dům zezadu (ze dvora je zcela fádní, až nezáživný. Ale i přes mříž si nemůžete nevšimnout velké uliční tabulky Náměstí ve dvoře.
Ale zpět až ke vjezdu přímo na ulici. Občas mám štěstí, že když kráčím z Pavláku na Karlák, trefím se do okamžiku, když Náměstí ve dvoře vyjíždí do světa nějaké auto. Nejvíc mám štěstí na jednoho advokáta. Není neznámý. Jednak se v počátcích české polistopadové historie ohřál v ministerském, křesle, jednak jeho typický vous pronikne tu a tam na obrazovky, nepřeslechnutelný hlas zazní z rádia.
Když jsem pána mediálního advokáta, který má z kolegy za rohem v rušné ulici advokátní kancelář, viděl z vrat vyjíždět poprvé, pochopil jsem ihned, od čeho ty škrábance na vratech a rozích jsou. Stačilo zaznamenat zelené šmouhy a šedivé škrábance na blatnících advokátova vozu. Když dům v minulém či spíše v předminulém století postavili, nikdo nepočítal s tím, že dnešní vozidla budou možná o dobrý metr širší, než současná auta, hlavně SUV. Advokátovo bílé vozidlo se totiž do oněch vrat vejde možná s rezervou pěti deseti centimetrů (dohromady na obou stranách).
Daň za možnost parkovat v centru Prahy, pár kroků od Václavského náměstí, musí být přece něčím vykoupená. Nebo snad ne?
