V noci ho probudil hukot. Po chvíli mu došlo, že rámus dělají letadla. „Děsivé bylo hlavně to ohromné množství,“ vypráví Ivo Hudec, který celý život bydlí ve Vinohradské ulici. 21. srpen 1968 zažil střelbu a měl vztek na okupanty.
O invazi se dozvěděl z rádia. „Běhal mi mráz po zádech, že si to troufli,“ vzpomíná pan Hudec, kterému tehdy bylo 24 let. Ve Vinohradské bydlel s mladším bratrem a rodiči.
Každý den jezdil tramvají do fabriky do Strašnic. Toho prázdninového rána se musel ale vydat pěšky. Doprava nejezdila. Nebylo to tak dlouho, co se pan Hudec vrátil z vojny, kde sloužil u tankistů. Když tedy nedaleko Olšan uslyšel hluk, došlo mu, že se ulicí sune vojenský konvoj. Vojáci jeli Prahou připraveni do bitvy. Tanky doplňovaly vozy s municí nebo například auta s pontonovými mosty.
Vojáci byli vyděšení
Do fabriky jako pan Hudec dorazila sotva čtvrtina jeho kolegů, po chvíli se tedy rozhodlo, že se jde domů. Cestou zpět do Vinohradské už pan Hudec potkával tanky takticky rozmístěné na křižovatkách. „Museli to mít perfektně nacvičené,“ všímal si optikou bývalého vojáka.
Lidé stáli u tanků a snažili se na vojáky mluvit rusky. „I já se jednoho vojáka zeptal, zdá ví, kde je. On odpověděl, že neví. Bylo vidět, že je vyděšený,“ vzpomíná. „Také jsem si všiml, že kolem obchodů s potravinami byly fronty. Lidé začali skupovat jídlo, nikdo nevěděl, co bude,“ vybavuje si srpnové události pamětník.
S bratrem byl dokonce u toho, když se 21. srpna u budovy Československého rozhlasu začalo střílet. Kulky tehdy svištěly nad ním a na hlavu mu padalo sklo z okenních tabulí. „Lidé prchali do vchodů baráků. Naštěstí se tenkrát ještě nezavíraly a lidé měli kam utéct. V tu chvíli jsem si říkal, že vojáci museli zešílet. Přece voják nemůže začít pálit bez rozkazu. Zřejmě se ale našel nějaký blbec, který takový rozkaz vydal,“ tuší pan Hudec.
Po chvíli se ozvaly i dělové rány. To začal vybuchovat vůz s municí, který parkoval nedaleko. Do toho začalo hořet několik domů a ulice se zahalila dýmem. „Hasiči sem vůbec nemohli přijet, však po celé Vinohradské stál konvoj. V tom hrozném zmatku se mi ztratil bratr, doufal jsem, že utekl, a tak jsem běžel také domů,“ vzpomíná.
To nedělali ani fašisti
Se střelbou se pan Hudec na vlastní kůži setkal ještě o den později. K večeru totiž jeho ulicí projížděly transportéry. Na nich leželi vojáci a stříleli do oken. „To jsem si řekl, hoši, tohle já vám nikdy nezapomenu. Oni normálním lidem stříleli do bytů, to nedělali ani fašisti,“ vypráví dál pamětník.
Otec pana Hudce tušil, že jsou okna jejich bytu ohrožena, však měl dům zkušenosti s bombardováním z války. Vysadil tedy jedny ze dvou okenních tabulí. V případě, že by kulka okno zasáhla, na noc by nasadil tabuli druhou.
Události dalších dní už tolik dramatické pro Vinohradskou ulici nebyly. Střelba ustala a tanky se z ulice postupně stáhly.
