Když nadporučík rakouské armády, Chorvat Anton Kwetkovitz, prožíval románek se slečnou Aloisií Maroldovou, nemile ho zaskočilo zjištění, že bude otcem. Do matriky synka Luďka Aloise (1865 až 1898) se sice nechal zapsat, ale ženit ani platit alimenty nehodlal. Navíc o rok později, jak psal syn, padl. Bohužel kloučkova maminka onemocněla tuberkulózou, na kterou – jak Marold napsal koncem roku 1890 Janu Nerudovi – v jeho osmi letech zemřela. Ujala se ho svobodná teta Josefa Aloisie (1836 až 1920), „jíž mám za vše děkovati“.
Na růžích ustláno měl pouze krátce
V roce 1881 nastoupil šestnáctiletý mladík v Praze na Akademii výtvarných umění, ale po roce ji opustil a v letech 1882 až 1887 pokračoval ve studiu v Mnichově. Svoji kariéru zahájil roku 1888 obrazem výjimečným nejen svými živými barvami, ale i nevšedním tématem. Jde o slavný Vaječný trh. I když tehdy bylo mnoho lidí přesvědčeno, že si tak „obyčejný námět nikdo nepověsí doma na zeď“, v módě byly totiž přírodní scenerie či známé postavy české historie, Marold za něj dostal stipendium do Francie.
V této zemi nakonec strávil více než sedm šťastných let s manželkou Zdeňkou, za svobodna Makovskou (1873 až 1903), a synkem Luďkem (1891 až ?) v krásné vile s velkou zahradou nacházející se nedaleko Paříže.
Do Prahy se vrátil roku 1897 poté, co předsednictvu chystané Výstavy architektury a inženýrství konané na Výstavišti u Stromovky nabídl, že namaluje netradiční obraz – dodnes známou Bitvu u Lipan. Zatímco většina panoramat vznikala několik let, on to své zvládl za asistence pěti pomocníků za pouhých 130 dní. Hotovo bylo 15. června 1898, v den zahájení výstavy. Šlo o obraz o rozměrech jedenáct krát devadesát pět metrů a o celkové ploše 1045 metrů čtverečních, který se stal naším největším obrazem zachycujícím historickou událost.
Kromě toho byl doplněný o popředí navozující celkovou iluzi trojrozměrného prostoru. Tento doplněk byl zřízen na mírně se svažující dřevěné plošině pokryté reálnými předměty. Marold tak vytvořil dílo, které bylo jednou ze dvou hlavních atrakcí oné výstavy. Atrakcí druhou byla vystoupení tehdy oblíbené zpěvačky Marušky Zieglerové (1881 až 1966).
Ovšem cena, kterou malíř Marold za tento úspěch zaplatil, byla velmi vysoká. Když onemocněl tyfem, vyčerpané tělo se srdcem oslabeným revmatickou horečkou, jíž onemocněl v mládí, se nedokázalo bránit a on zemřel první
prosincový den roku 1898 ve věku pouhých třiatřiceti let. Smluvený honorář ve výši dvacet pět tisíc zlatých a dvacet procent ze vstupného si nestihl užít.
O rok později byla na jeho počest uspořádána v nynějším Muzeu hlavního města Prahy posmrtná výstava, pro niž mnohé práce zapůjčil nakladatel Antonín Topič, který je nakoupil v Paříži, aby se nedostaly do cizích rukou. Manželka Luďka Marolda spáchala pět let po jeho smrti sebevraždu a syna, jemuž všichni říkali Lulu, nakonec rovněž vychovala zmíněná prateta Josefa Aloisie.
Jak se panoráma stěhovalo
Informace o tomto stěhování jsem čerpala ze Stavebně-historického průzkumu objektu Maroldova panoramatu bitvy u Lipan, který mi laskavě poskytli k využití autoři Josef Holeček a Petr Štoncner. Jeho první sídlo stálo jinde než stojí nyní. Bylo dřevěné a postavil je tesařský mistr František Vajtr koncem prosince roku 1897 na pražském Výstavišti u Stromovky před zahájením výše zmíněné výstavy o inženýrství. Bráno při pohledu od vstupu na Výstaviště vyrůstal vpravo od Průmyslového paláce, měl podobu dvanáctiúhelníku a vnitřní kruhový půdorys měřil v průměru třicet metrů.
V roce 1907, kdy se připravovala Jubilejní výstava Pražské obchodní a Živnostenské komory, padlo rozhodnutí panoráma zbourat a přestěhovat je mimo Výstaviště. Stavby se opět ujal František Vajtr přibližně v místě dnešní budovy panoramatu a opět využil půdorys dvanáctiúhelníku. Dvojice věží u vstupu byla orientována do Stromovky, aby panoráma bylo přístupné i při uzavření Výstaviště. Vnější plášť pavilonu byl zřejmě pokryt omítkou s husitskými emblémy podle návrhu architekta Jana Kouly. V únoru roku 1929 však pavilon zbortil mokrý sníh, neboť konstrukce neměla v horní části silný svěrací věnec, který by držel stěny pohromadě. Na jižní straně střechy, kam svítilo slunce, sníh roztál, ale na severní straně ležela mocná vrstva, takže nedostatečný věnec se pod plechovou střechou rozestoupil a stěny se rozvrátily jako karty.
Tehdy již bylo zřejmé, že jediným řešením je železná konstrukce. Spolek inženýrů a architektů vybudoval na stejném místě třetí pavilon, pro nějž dodala železnou nosnou konstrukci pražská Kolbenka. Uvnitř byla postavena železobetonová válcová stěna s vrstvou sádry, na niž bylo Maroldovo plátno nalepeno. První návštěvníci mohli zrekonstruované panoráma navštívit v roce 1934 v rámci oslav pětistého výročí bitvy u Lipan. Proslulý obraz přežil i povodeň v roce 2002, při níž sice nebyl pod vodou, ale byl poškozen dlouhotrvající vlhkostí, takže musel být restaurován. Znovu zpřístupněn veřejnosti byl 1. května roku 2004.
Perličky o Maroldovi
Závěrem, jako již tradičně, přihoďme několik perliček. První je o tom, že Marold nakreslil roku 1892 obraz nazvaný Rozbalování mumií. Zachycuje zábavu, jíž holdovala v devatenáctém století francouzská takzvaná lepší společnost. Mumie dovážené z Egypta prý po rozbalení končily obvykle mezi odpadky. Druhá perlička nabízí informaci, podle níž, než padla volba na Lipany, se uvažovalo o znázornění bitvy na Vítkově, pod Vyšehradem, u Ústí, na Bílé hoře, nebo dokonce popravy na Staroměstském náměstí.
Podle perličky číslo tři Marold a jeho tým pracovali na panoramatu ze čtyř lešení, která se pohybovala po kruhových kolejnicích položených podél vnitřního obvodu. Dvě ve výšce jedenácti metrů byla určena pro malbu oblohy a další dvě lešení ve výšce šesti metrů sloužila pro zachycení krajiny a bitevních scén. Kompozice se na plátno přenášela z Maroldových kartonů pomocí takzvané camery obscury.
Další zajímavosti na toto téma naleznete v knihách autorky tohoto textu – novinářky a spisovatelky Stanislavy Jarolímkové, konkrétně v druhém dílu knihy Na co v učebnicích dějepisu nezbylo místo a z kapitoly dvaadvacáté prvního dílu Pražských okének.
