Pražská záchranka má patřit ke světové špičce. Jak to ale pozná obyčejný Pražan?
Pozná to v podstatě hned, když vytočí linku 155. Naši operátoři, kteří mimochodem přijmou v průměru sedm set volání denně, jsou vyškoleni tak, aby pomoc byla rychlá, ale zároveň aby byla komunikace klidná a efektivní – jejich profesionalita i empatie jsou neskutečné. V Praze mají dojezdy v průměru osm minut! A to loni měli naši pražští záchranáři historicky nejvyšší počet výjezdů a přijali přes 246 tisíc hovorů. Z pražských základen tak vyjíždí v podstatě každé čtyři minuty sanitka a samozřejmě je 24/7 připravena letecká záchranná služba a naše speciály Fénix a Golem pro nenadálé situace.
Nedávno jste zprovoznili speciální novorozeneckou sanitku...
Ano. Mám z ní velkou radost. Jen v loňském roce převezla 650 miminek, která potřebovala urgentní péči. Prostě Pražská záchranka je výkladní skříní hlavního města a já jsem hrdá na to, že ji mám v gesci a že můžu z titulu své funkce pomáhat k jejímu neustálému rozvoji.
Záchranáři v současnosti často vyjíždějí i k psychickým krizím nebo lidem pod vlivem drog. Oba víme, že je to ožehavé téma. Je na to systém připravený?
Máte pravdu, počet těchto výjezdů roste a bylo nutné na to reagovat. Pražská záchranka sleduje vývoj ve světě, aby dokázala včas zachytit i změny a nové výzvy v drogové problematice. Když se například na našem území objevily nové syntetické opiáty, obratem jsme zavedli metodické postupy pro zásahy s výskytem neznámé krystalické látky. Vozy jsou vybavené také specifickými antidoty – tedy léky, které dokážou potlačit nebo zablokovat účinky nebezpečných látek v těle a jsou účinné proti těmto drogám. Součástí zásahu jsou i přísná bezpečnostní opatření, protože v podobných situacích je v ohrožení nejen pacient, ale často i samotná posádka.
Je pravda, že záchranáři procházejí kurzy komunikace?
U psychických krizí je kromě odbornosti zásadní i lidský přístup. Naši záchranáři se proto na kurzech učí, jak člověka nejlépe uklidnit, mluvit s ním s respektem a pomoci mu zvládnout akutní krizi. Když je to potřeba, podají léky na zklidnění a postarají se o bezpečný převoz tam, kde naváže další péče. Důležité ale také je, že pomoc nekončí zavřením dveří sanitky. V Praze budujeme síť péče o duševní zdraví – od prevence, osvětových a destigmatizačních kampaní přes krizové linky až po specializovaná centra, která dokážou navázat dlouhodobější podporu.
Narážíte na kampaň Pomoc je na dosah a web Pomocnadosah.cz. K čemu je to dobré?
Lidé zde najdou kontakty na odborníky i podpůrné služby. A v aplikaci Záchranka jsme před rokem jako první v republice spustili modul duševního zdraví. Věřím, že díky prevenci a systematické práci dokážeme řadě lidí pomoci dřív, než se jejich situace vyhrotí tak, že si budou muset volat záchranku.
Setkala jste se s příběhem, který vám ukázal, že je potřeba změnit přístup k duševnímu zdraví?
Setkala, a to hned s několika ve svém bezprostředním okolí. Například jedna z mých nejbližších kamarádek roky řešila psychické problémy svého syna – od sebepoškozování přes pokus o sebevraždu až po diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti. Další kamarádka se po porodu potýkala s úzkostmi a dlouho se bála svěřit, protože měla pocit, že jako máma selhává. A tohle nejsou ojedinělé příběhy. Slyšela jsem jich za poslední roky opravdu mnoho – o mladých lidech, kteří čekají měsíce na odbornou pomoc, o rodičích, kteří si nevědí rady, i o ženách, které se bojí přiznat, že se necítí dobře. Právě tato osobní setkání mi ukázala, že duševní zdraví rozhodně není okrajové téma. Pokud člověk nemá včas dostupnou podporu, může se jeho situace rychle zhoršit. Rozvoj pražské péče o duševní zdraví je pro mě prioritou. A mohu ubezpečit Pražany, že jsme již v rozvoji na míle daleko od ostatních krajů. Ale spousta práce nás ještě čeká.
Zmínila jste poporodní deprese. V naší společnosti jsou pořád ještě tabu. Co byste řekla ženám, které mají pocit, že selhávají?
Řekla bych jim: „Neselháváte! Poporodní deprese není slabost ani osobní chyba. Je to zdravotní stav, který si zaslouží odbornou pomoc stejně jako jakýkoli jiný. Nestyďte si říct o pomoc.“ Mateřství přináší obrovskou změnu – fyzickou i psychickou. Pokud žena cítí dlouhodobý smutek, úzkost nebo vyčerpání, je správné o tom mluvit. V Praze, jako jediném kraji, už máme specializované místo, kde maminkám i jejich rodinám pomáháme.
Praha investuje do perinatální duševní péče v době, kdy se rodí méně dětí. Má to podle vás souvislost?
Na to nemám odbornost, abych dělala takové závěry. To, co ale vím, že jsme v Praze otevřeli první a doposud jediné perinatální centrum v celé republice a dojíždí k nám maminky a jejich rodiny ze všech koutů země. Byla bych opravdu ráda, kdyby se kolegové z ostatních krajů nebo ministerstva trochu „pochlapili“ a také s tím začali něco dělat. Není možné, aby Praha tohle táhla sama, a to jak finančně, tak personálně. Na začátek by stačilo, kdyby se takové centrum otevřelo ještě v Brně a v Ostravě. Pokud chceme, aby se lidé cítili jistě při rozhodování o rodičovství, musíme jim nabídnout kvalitní a dostupnou podporu. A péče o maminky a jejich rodiny před a po porodu by neměla být luxus, ale standard.
Mluví se o krizi dětské psychiky. Jak vážná je situace podle dat, která má Praha aktuálně k dispozici?
V hlavním městě už několik let děláme průzkum well beingu dětí na druhém stupni a studentů středních škol. Účastní se ho deset tisíc dětí, takže data, která máme k dispozici, jsou opravdu vypovídající. A ukazují nám, že problémy s duševním zdravím dětí a dospívajících nejsou jen pocit či dojem, ale tvrdá realita. Výzkum nám například ukázal, že zhruba třetina školáků vykazuje vážné příznaky úzkosti, čtyřicet procent dětí má příznaky deprese a většina z nich má problémy se spánkem. Asi dvacet jedna procent žáků potřebuje odbornou pomoc, protože jejich životní spokojenost je velmi nízká, přesto se řada rodin obrací na odborníky až příliš pozdě.
V tomhle duchu se minimálně v médiích nesou i názory lidí z praxe. Čekací doby na dětské psychiatry jsou stále dlouhé a mnoho rodin neví, kam se obrátit, když nastane akutní krize. Co s tím?
Momentálně zkoušíme nastavit systémový přístup. Rozšiřujeme kapacity krizové péče, podporu specializovaných služeb a budujeme síťovou péči o duševní zdraví, která má pomoci dětem a rodinám ideálně ještě dřív, než problémy vyeskalují. Tedy včetně prevence, školních programů a specializovaných center.
Kam se má obrátit rodič, když má strach o psychický stav svého dítěte a neví, co dělat?
Prvním krokem může být praktický lékař pro děti a dorost nebo školní psycholog. V Praze máme specializované centrum duševního zdraví, které se jmenuje Zahrada pro duši. A pokud jde o akutní situaci, existují krizová centra a nonstop linky pomoci, které Pražané najdou i v aplikaci Záchranka, kde je už zmíněný psychosociální modul – na pár kliknutí se tu lidé dostanou k okamžité, a hlavně garantované pomoci. Důležité je nečekat příliš dlouho a nebát se požádat o radu. Kompletní přehled kontaktů a služeb je k nalezení také na již zmiňovaných webových stránkách Pomocnadosah.cz.
Praha otevírá dětská krizová centra. V čem budou jiná než běžná psychiatrická péče?
Jde o to, že dětská krizová centra představují trochu jiný typ podpory a často první, rychlý krok v situaci, kdy se rodina ocitne v akutní krizi a neví, kam se obrátit. Jsou zaměřená na okamžitou a dostupnou pomoc bez dlouhého čekání. Fungují na principu multidisciplinárních týmů – tedy propojení psychologa, terapeutů i sociálních pracovníků, někdy i zdravotníků a psychiatrů. Řeší jak samotné dítě, tak pracují s celou rodinou a jejím prostředím. Cílem je především stabilizovat akutní stav, uklidnit situaci a nastavit další kroky. Někdy to znamená krátkodobou intenzivní podporu, jindy nasměrování na dlouhodobější péči. Nejde tedy jen o stanovení diagnózy, ale o praktickou pomoc v konkrétní životní situaci – aby na to rodina nezůstala sama a věděla, co dělat dál. Smyslem je, aby se děti dostaly k podpoře včas a aby systém fungoval jako celek, ne jako izolované služby. Nejen v nich o to „jen stanovit diagnózu“, ale skutečně pomoci rodině zvládnout náročné období. Nemusí totiž vždy jít o případy, které nutně potřebují psychiatrickou péči.
Domácí násilí se dlouho přehlíželo. Co byl moment, kdy jste si řekla: tohle už nejde ignorovat?
Sociální politice se věnuji přes 15 let, takže toto téma řeším už opravdu dlouhé roky. Tehdy bylo pro mě klíčové setkání s paní ředitelkou Centra Rosa, které sídlilo na Praze 2, kde jsem začínala jako místostarostka. Pak jsem začala spolupracovat i s organizací Acorus a ProFem. Tyhle dámy, jejich organizace a jejich týmy pomáhají obětem domácího a sexualizovaného násilí už desítky let. Spolupráce s nimi pro mě byla a je stále inspirací i motivací. Domácí násilí u nás nesmí mít žádnou, opravdu žádnou toleranci! Nikdo by neměl žít ve strachu, nikdo by neměl ztratit víru ve svou hodnotu, právo na bezpečí a důstojnost. Mrzí mě, že je to téma ještě stále zanedbávané a přehlížené.
Praha otevřela první městský bytový dům pro oběti domácího násilí. Co tam oběti najdou hned první den?
To mě obrovsky těší, že se nám to povedlo. Koupili jsme činžovní dům, zrekonstruovali a připravili, tak aby tam oběti našli především bezpečné, klidné a důstojné přechodné bydlení. Není to klasický azylový dům. Je to místo určené pro ženy, často s dětmi, které odešly z násilného vztahu a potřebují čas a podporu, aby se znovu postavily na vlastní nohy. Když říkám „přechodné“ nemluvím tu ale o dnech, ale týdnech-měsících a třeba i roce. S podporou odborných organizací a našeho Centra sociálních služeb se snažíme být zdejším obyvatelům co nejvíce pomoci– poskytujeme nejen praktickou pomoc a sociální či právní služby, ale i prostor k uklidnění, porozumění a naději. Chceme, aby každý, kdo sem přijde, cítil: nejsem na to sama/sám, mám právo na bezpečí a můžu znovu začít.
Kdybyste měla čtenářům deníku Metro říct jednu věc: kdy si říct o pomoc – jaká by to byla?
Nečekejte, až se ocitnete na úplném dně! Řekněte si o pomoc, jakmile začínáte cítit, že vás situace přerůstá. Když se ztrácíte ve vlastních emocích, když máte „vrásky na duši“ a nevíte, kudy dál. Nemusíte na to být sami, jsme tu pro vás. Pomoc je blíž, než si myslíte, a říct si o ni není projev slabosti, ale odvahy.
