Nemusíme chodit do obchodů, až pod nos nám přivezou, na co si vzpomeneme. Přitom moderní zásilkové služby jídla a potravin znali naši předkové už dávno. Jen k tomu tehdy nepotřebovali mobilní telefony a internet. Košíků, rohlíků, foodor, dámejídel a dalších „delivery“ byly plné ulice.
Nákup potravin až na práh domu. Boom nastal v covidu, kdy lidé nevycházeli na ulici. Mnozí si na to zvykli i po epidemii.
Přitom cosi jako donáška a dovážka zboží, jídla i některých nezbytností pro chod domácnosti, aniž by se hospodyně musela vydat na tržiště (o supermarketech a nákupních centrech ani nemluvě) byla do značné míry samozřejmostí už v minulém i předminulém století.
Například mléko se v Praze prodávalo v 19. století převážně rovnou na ulici. Přiváželi ho mlékaři, a hlavně mlékařky, v putnách či v konvicích. Na vstupních branách, třeba té Koňské nahoře na budoucím Václaváku, zaplatili potravní daň a hurá do ulic. Přicházeli na obvyklá místa, lidé už věděli, v kolik asi dorazí. Služky i hospodyně vyběhly z domu a do přinesené nádoby si nakoupily mléko či smetanu. Takový způsob prodeje vydržel v Praze asi do 80. let 19. století, pak začaly vznikat specializované obchůdky. Protože město vydalo zákaz prodeje z ulice, což se ale úplně nedodržovalo. Uliční prodejci argumentovali udržením nízkých cen oproti cenám téže komodity v mlékárnách. Nicméně uliční prodej mléka a smetany se udržel až do 1. světové války. Po válce se pak udržel ještě v malé míře v okrajových částech města.
Prahou se množí „kapitánské můstky“. Na střechách nových i starších vil rostou výhlednice |
Na prodejce mléka však musely úřady dohlížet, protože se ukazovalo, že ne všichni dodržují základní hygienu. Stávalo se, že poté, co mléko prodavačka vyprodala, posbírala do nádoby zbytky především masa od řezníků, odřezky a podobně, kterým pak doma na vsi za Prahou nakrmila psy, kteří sloužili jako potah pro vozík s mlékem. Jenže konvici či putnu už od zbytků mnozí obchodníci s mlékem nevymývali, ráno do ní zase nalili další várku mléka a hurá do Prahy…
Prodej mléka na pražské ulici v 80. letech 19. století
Podomní obchod ale probíhal i s jinými potravinami. Lidé nemuseli na tržiště či do „koloniálu“ například pro ocet, podmáslí, sůl, kořalku nebo jalovec. Hospodyňky mohly například až do roku 1914 nakupovat takto také ovoce, kdy byl prodej ukončen vyhláškou.
Ulicemi také projížděli prodejci topiva, a to nejen v chladných obdobích. Doma se sice v létě nemuselo topit z důvodu chladu, ale muselo se vařit, v lepších společnostech jednou týdně ohřát vodu i na koupání pro všechny členy domácnosti včetně služky. Takže dřevo nebo uhlí bylo potřeba vždy. Obchodníci s topivem nabízeli zboží buď na trzích (dodnes máme Uhelný trh), nebo popojížděli městem, vyvolávali před domy a lidé si pro putnu uhlí či svazek polínek jen vyběhli ven.
Generálka na Otýlii Vranskou aneb mord kvůli dluhu v roce 1870 ve Valdštejnské ulici |
