Na obrázku vidíte slavný okamžik, kdy do Prahy poprvé přijel vlak. Zachytil ho na litografii, kterou najdete v historickém kalendáři Miluju Prahu 2025 – Nejkrásnější pražské veduty, Martin A. Witek.
Ve středu 20. srpna 1845 tedy před 179 lety vjel slavobranou na okázale vyzdobené Nádraží státní dráhy (nyní Masarykovo nádraží) vlak tažený hned dvěma lokomotivami Prag a Olmütz, jejichž jména podtrhovala skutečnost, že první vlak do Prahy přijel právě z Olomouce.
U trati ještě daleko před hradbami města se mačkaly tisíce lidí, kteří vyhlíželi největší technický výdobytek doby. Vlak vítala pražská honorace, vojsko, církevní notáblové, zkrátka všichni, kteří něco znamenali. Hrála hudba, ve městě zavládla radost a veselí. Nad nádražím zavlály černo-žluté prapory Habsburské monarchie i červeno-bílé české zemské prapory.
Obavy z dýmu
Zdaleka ne všichni byli z technické novinky nadšení. Jedni pokládali vlak za skvělou inovaci a ohromný pokrok, který umožní lepší spojení mezi městy, rychlý pohyb obyvatelstva a usnadnění cestování. Odpůrci a skeptici se ale obávali hluku, rychlosti a černého dýmu vypouštěného lokomotivami. Panoval strach z neznámého a obavy z toho, kdo všechno se bude moci nekontrolovatelně a rychle pohybovat mezi městy monarchie. Říkalo se, že by si každý, kdo se pohybuje rychlostí přesahující 30 kilometrů v hodině, měl uvědomit, že je v ohrožení života.
Přišel i bratr císaře
Každopádně pod Vítkovem na novém nádraží se v krásný slunečný den shromáždili všichni důležití Pražané včetně purkmistra Josefa Müllera. Nejvýznamnějšími hosty byli členové panovnického rodu v čele s Františkem Karlem mladším, bratrem císaře Ferdinanda. Nachystáno bylo i četnictvo, které dohlíželo, aby v tento slavný den nedošlo k žádným výtržnostem. Lokomotivy i celé nádraží vysvětil pražský arcibiskup Alois Josef baron Schrenk. Dobový tisk vše zaznamenal ve zvláštních vydáních: „I byl to wskutku welkolepý pohled na ty dwa mohutné parowozy Prahu a Holamauc, ozdobené wěncemi i praporečky.“
Slavilo se, jak se sluší a patří, celé tři dny. Na Pražském hradě se k recepci sešlo 750 lidí. Ve Stavovském divadle byla uvedena speciálně pro tuto příležitost napsaná divadelní hra Nur Eisenbahn (Pouze železnice).
Kde vznikne nádraží?
Přivést železnici do Prahy ale nebylo vůbec snadné. Projektant tratě, mladý nadšenec Jan Perner, musel například řešit, kde postavit nádraží. Magistrát chtěl, aby vlaky končily na Senovážném náměstí. O umístění nádraží na svém katastru vehementně usiloval bouřlivě se rozvíjející Karlín, který ale v té době ještě nebyl součástí Prahy. Do debat se vložili i vojáci, kteří bránili hradební krunýř, který dosud svíral pevnostní město. Vojáci nakonec svolili, že hradby na třináctihektarové ploše mezi Florencí, Jezdeckou a Hybernskou ulicí se můžou prorazit šesti bránami. Vojáci zpočátku ale trvali na tom, že se brány musí na noc zavírat.
V místech současného Masarykova nádraží byly zelinářské zahrady, které dráha vykoupila, aby v roce 1344 čtyři tisíce dělníků mohly začít stavět první nádraží na území Prahy. Uvnitř hradeb vznikla nádražní budova za neuvěřitelných devět měsíců. Na plochu nádraží museli dělníci místy nasypat až 15 metrů navážky. Výtopna, dílny, vozovna a další nezbytné technické budovy vznikly za hradbami na úpatí Vítkova.
Pravidelné spoje začaly z Prahy jezdit v září 1845. Cesta do Vídně trvala 16 a čtvrt hodiny a lístek do třetí třídy stál devět zlatých a čtyřicet krejcarů.
