Zápisky kronikářů té doby ze zákulisí pražského hodování a vaření to nádherně dokládají. Pokud se vám zdá například vystupování Zdeňka Pohlreicha v televizních show drsné, je to krutost jen slovní…
Na stůl přináší paní domu s pomocnicemi mísy s jídlem, mezi jinými i nejrůznější koláče, buchty, dorty a další pečivo. Hosté je rozlamují, rozkrajují a někteří z leknutí přestanou mluvit. Z buchty najednou vylétl ptáček! Bývalo zvykem do pečiva, ale i do paštik, zapékat malé ptactvo, lidé ho často schroupali i s kostmi a kůží.
Novodobé hradní hostiny pro turisty už s dávnou krutostí středověkých kuchařů nemají nic společného. Zdobení ptáci, labutě nebo husy, však bývaly na bohatých tabulích běžné. Byla to potrava pro žaludek i pro oči.
Do Prahy však pronikl fígl jakéhosi cukráře z Norimberku a prý se ujal i tady. Péct buchty či jiné moučníky s ptáčky tak, aby pečení přežili. Detaily kroniky neuvádějí, možná to byl jen trik a kuchař vecpal nebohé zvíře do buchty až po upečení a otvor šikovně zakryl. Možná, že tehdy se zrodilo rčení o pečených holubech, kteří létají do huby.
Není to ale to nejděsivější, čím oplývala ve 14. až 16. století pražská, sem tam i „venkovská“ kuchyně, zvláště tam, kde byly páni šlechtici znalí světa. Což platilo hlavně o Rožmbercích, především o známém zástupci rodu Petru Vokovi z Rožmberka. Jestli některé z krutých receptů přišli z Prahy na jih Čech, nebo od pánů z růže do Prahy, to už není známo.
Středověká kuchyně
V těch dobách bývalo například zvykem pojídat ústřice ještě živé. Zcela normální bývalo házet raky do vařící vody zaživa, což se v některých zemích světa zachovalo dodnes. Ale naši předci dokázali zajít v krutosti ještě dále. Oblíbená pečínka z husy se odehrávala i tak, jak píší kronikáři.
Arcimboldův specifický portrét císaře Rudolfa II. leccos napovídá o gastronomické pestrosti 16. století.
„Pekali, nejobyčejněji husu, leckdy za živa; pekouce dávali ubožce pořád píti a hlavu i srdce přes tu chvíli jí natírali. Když pak znáti bylo, že živá pečeně pojde, honem s ní na stůl. Páni řezali, husička drobet ještě zakvákala, a v té cti a slávě ode všech jsouc pochvalována chudinka stala se nebožkou. Takové nelidskosti páchali kuchaři obyčejně jen při velikých hostinách, strojíce totiž tak řečená ,šauesen´, jídla na podívanou. Při takovém nádherném jídle, kteréž na panské tabule bývalo nosíváno druhdy i v průvodu a vítáno fanfárami i potleskem, bývala zvířata všelikteraká za živa velice často mučena pro radost panskou,“ praví letopisci.
Středověký život byl sice barevný, ale mnohdy krutý. Lidé nešetřili lidi, ale ani zvířata.
Některá zvířata připravovali krutě na smrt již několik dní před hostinou. V pražských domácnostech bohatých měšťanů a palácích šlechticů bývávali oblíbeným chodem kapouni, mladí vykastrovaní kohouti. Ti byli zbavování mužné síly, aby bylo jejich masíčko jemnější. Jenže než skončil kohoutek v žaludcích, vytrpěl si své.
„Kapouna voňavého uděláš, když ho deset dní pokrmíš šiškami z mandlů růžovou vodou zadělanými. Pak mu zašij zadek a krm ho den nebo dva, co by rozuměl, že by se nezadusil. Potom ho zab a pec,“ radí kuchařská kniha z přelomu 17. a 18. století, tedy doby, když už se středověk přechyluje k novověku.
Jak vidno, bývalo u plotny, u kamen a u stolu pražských veselo.
