Náměstí se číslují kolem dokola. Ulice vlevo a vpravo. Když se postavíte na Václavském náměstí dole na Můstku čelem k Národnímu muzeu, vlevo jsou domy s lichými čísly, vpravo s těmi sudými. Nestojíte tedy na náměstí, ale v ulici. I když se jmenuje náměstí. Je to ale každému šumák, jak se říká. Úřední přesnost je věc jedna, zvyk a tradice druhá.
Ale o to nejde. Česko má dvě slavná náměstí. Ve starší minulosti to bývalo spíše to „opravdové“, Staroměstské náměstí. Už proto, že nám tam v roce 1621 sťali sedmadvacet pánů a s nimi i naše sebevědomí, alespoň na dlouhé roky. Neslavně se projevilo toto náměstí ještě v únoru 1948, kdy tu z balkonu Paláce Kinským nabádal Klement Gottwald v čepici vypůjčené od kamaráda Vlado Clementise „lid“, aby sebral kapitalistům moc a majetky.
Václavské náměstí ve 20. století. Rok 1961.
Jenže neslavný výrok o tom, že „pan prezident všechny mé návrhy, tak, jak jsem mu je předložil, přijal“, téhož vůdce zazněl z korby náklaďáku dole na Václaváku. O 41 let později tu zazněla slova, věty, výroky a písně, které konec proletariátní nadvlády zase ukončily.
Ale nechme stranou složitou historii. Václavák, jak mu říkáme, protože Václavské náměstí je jen pro oficiální mluvu a oznámení, se vždy prolínal lidskou myslí. A ti, kteří to uměli a umějí převést třeba do slov, měli vždy důvody, aby tohle náměstí-ulice v těch slovech nějak zhmotnili.
Například ani spisovatel Vladimír Neff nevynechal toto místo. V roce 1940 o něm napsal pár řádek, ale buďme upřímní, asi Václavák úplně moc nemiloval… Všimněte si, že o náměstí také hovoří jako o ulici.
Václavské náměstí ve 20. století. Rok 1961.
„Pražský lid miluje Václavské náměstí. Žádná z ulic našeho města, žádná památka, žádný kostel, nic mu nepřirostlo k srdci tak silně jako Václavské náměstí, tato dlouhá, bezvýchodná nudle. Sem chodí pracovat, jíst, bavit se, žvanit, promenovat, jíst, nakupovat; na Václavském náměstí se Pražák cítí doma, tady se stýkají všechny vrstvy, všechny třídy, Václavské náměstí dává Pražákovi iluzi, že žije ve velkoměstě světového významu.“
A v dalším líčení pokračuje: „Třebas Václavské náměstí je moc hezké, ale nikam nevede. Dřív bylo namířeno ke Koňské bráně, a v tom byl smysl; dnes je jeden konec ucpán muzeem. Kdyby bezprostředně souviselo s pásem boulevardů, který – to mi nikdo nevymluví – měl tak jako v jiných městech vzniknout na místě bývalých novoměstských hradeb, vypadal by dopravní ruch Nového Města docela jinak…“
Podej mi ruku a projdem Václavák. Jednu z nejromantičtějších písniček o Václavském náměstí zařadil v roce 1980 na album Podej mi ruku... zpěvák Václav Neckář. Slova napsal textař Michael Prostějovský a dal tomuto místu víc krásy, než jí ve skutečnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech oplývalo. Pravděpodobně se ale dokonale trefil do pocitů romantiků, randících dvojic i zasněných poetů. Kdo chtěl a měl fantazii, ten tam atmosféru písničky viděl a slyšel…
Václav Neckář se vyzpíval o Václavském náměstí v roce 1980.
„Jen málokdo spěchá, i když mírně mží, ožily vchody pasáží,dnes nekřičí tu kameloti, tak jestli nejsi vážně proti,podej mi ruku a projdem Václavák,“ praví se v refrénu písničky.Nezapomeňme, že sám Neckář zpívával a hrál na Václaváku v Divadle Rokoko…
Václav jede na svém koni, lípy voní jako vloni, nekonečný vesmír je náhle blíž… V obleku či v dlouhém svetru zástup lidí kráčí k metru I naše kroky míří na Zlatý kříž... Pozdravíme známé, možná zmrzlinu si dáme Velikánský kornout té, co já mám rád. Slyším slova proroka: zpět do divadla Rokoka jednou se vrátím zpívat a hrát.“
Václavské náměstí ve 20. století. Rok 1969. Po Palachovi.
Trochu drsněji pojala Vácavské náměstí skupina Pražský výběr v čele s Michaelem Kocábem.
„Na Václavským Václaváku je moc člověků
V houfu jsem se já Máně ztratil je mi do breku.
Na Václavským Václaváku lidí velkej houf,
Já jsem se v tom velkým houfu.
Ztratit Máně trouf.
U všech všudy, vždyť já nevim.
Kdepak najdu dětskej dům, Hugo z družstva včera říkal
kup stlačenej vzduch do gum …“
Václavské náměstí ve 21. století. „Levitující“ podvodníci už vymizeli.
Není divu, že se kulturním hlídačům normalizačního dvoudesetiletí písnička dvakrát nezamlouvala…
Vtipně pojal Václavské náměstí Ivan Mládek v písničce Kolečko po Václavském náměstí, shodou okolností v roce 1980 jako Václav Neckář. Cenná je písnička proto, že v ní zakonzervoval podobu Václaváku v daném čase a tak si v ní můžete projít tuto ulici a vybavovat si, co tu kde vlastně bývalo…
Alespoň drobná ukázka.Ještě dole u Příkopů, zachytím tvou čerstvou stopu,
před Korunou automatem budu ještě trochu zmaten.
Kousek dál před Diamantem rozdám si to s tvým amantem,
skončím to s ním před Alhambrou oceníš mou duši chrabrou.Hučet před Ambasadorem začnu do tě horem dolem,
u hotelu Zlaté Husy všimnu si tvé mlsné pusy,
nabídnu ti půlku keksu požiješ ho u Darexu.
Kam tě jenom pozvat? Aha! Vezmu tě do kina Praha.
Zbytek si vyguglujte.
