Dnes si budeme povídat o mostech a mýtném. Za přechod či přejezd prvního pražského kamenného Juditina mostu postaveného v letech 1158 až 1172 se platilo již od 12. století, kdy mostné vybírali johanité. Když se na dnešní Křižovnické náměstí přistěhovali křižovníci s červenou hvězdou a budovali si zde klášter s kostelem a s výjimečnou nemocnicí, dostali od krále Václava I. mimo jiné možnost podílet se od roku 1253 na vybírání mýtného, z nějž museli most udržovat.
Po roce 1344 arcibiskup Arnošt z Pardubic nařídil, aby pražští kněží „pod trestem vyloučení z církve“ nabádali své ovečky k příspěvkům na tuto bohulibou spojnici obou břehů. Část mýtných práv a povinností přidělil Karel IV. Starému Městu pražskému.
Mosty a snobové
Výše mýtného byla rozdílná pro chodce, povozy a jezdce na koních a jeho nezaplacení se přísně trestalo. Odpírač mohl přijít například o koně, vůz i náklad, a pokud se s tímto trestem nehodlal smířit, pak mohl „v nejtěžší pokutu a nemilost královskou upadnouti“. Zdarma mohli přes mosty jezdit pouze vozkové dopravující z petřínských lomů kameny do Starého Města.
Takto vypadají mýtné domky pro změnu na mostě Legií.
Mýtné se platilo samozřejmě i na Karlově mostě, kde je zrušil František I. Habsbursko-lotrinský dne 23. listopadu roku 1815, na ostatních mostech se platilo dále. Egon Erwin Kisch tvrdil, že pražští snobové po onom roce 1815 přes Karlův most nechodili, protože ten podle nich využívali „škudliví chudáci“. Oni přecházeli Vltavu zásadně přes mosty s placeným mýtem, aby před svými známými dali najevo, že „na to mají“. Od roku 1905 nemuseli platit v Praze mýtné členové Českého klubu motocyklistů, ovšem za podmínky, že nosili na levé straně hrudi zdaleka viditelný klubový odznak s červenou podložkou.
Mostné skončilo roku 1925
Třetím pražským „nedřevěným“ mostem se stal po dvouleté výstavbě v roce 1841 řetězový most Františka I. nahrazený mostem Legií. Stával v místě, kudy vedla vhodná spojnice Starého a Nového Města s Malou Stranou i předměstským Smíchovem. Pravda, řetězák nebyl nijak velkolepý, nezdobily ho sochy, ale Pražané za něj byli i tak vděčni: konečně už totiž nebyli odkázáni pouze na Karlův most a na převozníky.
Navíc za přechod mostu se platil pouze jeden krejcar (což byla cena půlky jednoho vejce) a lidé měli možnost využít i zlevněné předplatné. V tom případě dostali za deset krejcarů jedenáct kovových známek určených k placení mostného.
Zdarma mohli přecházet tento most výhradně vojáci a policisté v uniformě. Koncem devatenáctého století musel průvodčí koněspřežky před mostem vždy vystoupit a uhradit průjezd za všechny cestující, neboť mýtné už bylo započteno v ceně jízdenky. Osobně platívali pouze ti, kteří mosty přecházeli pěšky.
V roce 1920 bylo mostné ještě na nějakou dobu zvýšeno, ale jeho placení neúnosně zdržovalo dopravu poté, co se roku 1922 k Praze připojil velký počet okolních obcí, čímž vznikla takzvaná Velká Praha. Tehdy se platilo na šesti mostech klenoucích se nad pražským úsekem Vltavy, tedy na nynějším mostě Palackého, Legií, Mánesově, Čechově, Štefánikově a Hlávkově. Mýto bylo všude definitivně zrušeno 24. ledna 1925, tedy 110 let po zrušení tohoto poplatku na Karlově mostě.
Mýtné domky, které přežily
Na obou stranách mostu Legií byly zachovány čtyři takovéto stejné domky, ale podle Ruthovy kroniky se mýto vybíralo pouze ve dvou z nich. Jeden stál při pohledu z Národní na pravé, severní straně mostu, zatímco domek na levé straně sloužil jako transformační stanice. Při pohledu z Vítězné stál mýtný domek opět napravo (tedy tentokráte na jižní straně mostu), na severní straně prý bývala v domku prodejna tabáku. Vchody do domků nesly znak Starého Města pražského.
Mýtné domky na Čechově mostě jistě znáte.
Na Čechově mostě bývaly rovněž čtyři mýtné domky, na nichž stály sedmnáct a půl metru vysoké duté sloupy (jimiž vede žebřík). Domky i sloupy sloužily jako podstavce třímetrových soch Géniů neboli Viktorií. Na Palackého mostě byly mýtné domky odstraněny v roce 1950 v souvislosti s jeho rozšiřováním a na Hlávkově mostě (kde sloužily jako sokly sousoší) ukončily svoji kariéru při jeho rozšiřování ve druhé polovině 50. let 20. století.
Dvě „mýtné“ perličky
První závěrečná zajímavost bude pojednávat o zaměstnancích továrny Ringhofferů, kteří zakoupili 1. února 1852 na předměstském Smíchově nové pozemky mezi současnými ulicemi Štefánikovou, Plzeňskou a Kartouzskou, kam přenesli z Prahy svoji továrnu. Proto museli mnozí jejich pražští dělníci přecházet cestou do továrny přes mosty, na nichž je čekalo, s výjimkou Karlova mostu, placení mýta. Ringhofferáci si tuto povinnost osladili po svém: platili totiž krejcary, které předtím rozpálili ve svých fajfkách. Zatímco jejich mozolnaté ruce mince udržely, výběrčí z toho bývali nešťastní.
V druhé perličce se podíváme na malostranské Kosárkovo nábřeží (od Mánesova mostu k Občanské plovárně). Zde chtěl postavit dřevěnou lávku v místech Mánesova mostu, která měla spojovat Klárov a staroměstské Rejdiště, znamenitý mistr tesařský Michal Ranek, aby usnadnila práci převozníkům. Model v měřítku 1 ku 48 této více než 150 metrů dlouhé samonosné lávky pro pěší předložil komisi, ale část tehdejších „odborníků“ prohlásila, že lávka by se ve třetině své délky vlastní vahou zlomila. Na stejném místě byla postavena v letech 1868 až 1869 nová, řetězová Rudolfova lávka pro pěší, u níž stál hrázděný domek výběrčího mostného číslo popisné 554/2. Po roce 1914 byla lávka, kterou připomíná ulice U Železné lávky, demontována a mýtný domek se proměnil v obytný dům.
Další informace najdete v druhé kapitole knihy Co v průvodcích nebývá a v patnácté kapitole druhého dílu Netradičních procházek Prahou. Jejich autorkou je, stejně jako v případě tohoto textu, novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková.
