Vyrazil jsem z Ohrobce na Anděl na kole. S hybridním gravelem to jde bez propoceného trika

Ráno sedám v Ohrobci na kolo a místo abych nastartoval auto, vyrážím do Prahy. Cílem je Anděl a redakce našeho deníku. Přibližně 25 kilometrů. Na papíře už docela porce. Na to, že je osm a mám tam být za hodinu.

S čistou hlavou, bez kolon

V reálu ale překvapivě pohodová cesta, po které člověk přijede do práce s čistou hlavou a hlavně bez potřeby okamžitě skočit pod sprchu.

Cestou ze Lhoty dolů k Vltavě máte pocit, žejste na horách, a ne v hlavním městě.

A přesně tady začíná dávat smysl lehký eGravel. Nejedu totiž na závod. Nemám potřebu dokazovat sobě ani kolegům, že jsem ráno pokořil Everest. Potřebuju se dostat do práce. Relativně rychle, bezpečně, a pokud možno tak, abych po příjezdu vypadal jako člověk, který právě přijel do redakce, a ne jako někdo, kdo utekl z Tour de France. Třebaže jako sportovní vypadá, mohu si nechat džíny a v práci jen vyměním triko za košili.

Romantický film roku? Profesor a doktorandka předstírají vztah, až jim přeroste přes hlavu

Z Ohrobce se vydávám směrem na Jarov (ten u Vltavy za Zbraslaví), beru to přes Lhotu a potom dolů k Vltavě. Tohle je část, kde si člověk uvědomí, že Praha je vlastně pořád docela zelené město. Les, voda, skály, chaty, chvíli člověk skoro zapomene, že míří do jedné z největších kancelářských čtvrtí v Česku.

Přes Zbraslav pokračuju podél Vltavy směrem do města. Je to jedna z těch cest, které mají na kole úplně jinou atmosféru než zpoza volantu. Neřešíte kolonu, kličkování v zácpě na Strakonické a v závěru ani parkování a semafory na Andělu. Prostě jedete.

Pak přichází nový Dvorecký most. Pro cyklistu je to skvělá novinka – od dubna 2026 spojuje oba břehy Vltavy a vytváří další přirozené propojení jižní části Prahy. Původně se říkalo, že se tu cyklisté budou motat tramvajákům pod radlice a chodci zase cyklistům pod kola. Před devátou tu nebyla ani noha.

A najednou jsem na Smíchově. Zbývá poslední městský kus a jsem u Anděla.

Díky klasickým plochým pedálům nemusím mít cyklistické boty, což se do města hodí.

Žádná expedice

Celá cesta mi podle tempa zabere přibližně hodinu až hodinu a čtvrt. Žádná expedice. Spíš normální ranní přesun, při kterém se člověk zároveň trochu probere.

A hlavně: nepřijedu zničený. To je pro mě při dojíždění na kole zásadní.

Jasně, mohl bych jet na obyčejném gravelu. Jenže pak bych musel řešit, jestli ráno fouká, jak moc jsem se vyspal a jestli mě cestou čeká kopec, který mě donutí zpomalit na rychlost chodce.

Co bude s branickými přístřešky? Jejich osud je podle DPP spojen s novým tramvajovým projektem

Tady prostě nacvakám režim lehké podpory. Kolo má motor Bosch Performance Line SX s točivým momentem až 60 Nm. Je to lehký a kompaktní pohon, který je oproti robustnějším motorům Bosch stavěný právě s důrazem na nízkou hmotnost a přirozenější pocit z jízdy.

Bosch sám upozorňuje, že SX kvůli nižšímu momentu pracuje lépe při vyšší kadenci – což je na gravelu vlastně přesně to, co člověk chce.

Nejvíc mě baví, že motor nepřebíjí samotné kolo.

Po rovině šlapu a kolo se chová jako normální gravel. Když přijde protivítr nebo kopec, motor se přidá. Neudělá z vás cyklistického Terminátora. Jen vezme z nohou tu část práce, která je při každodenním dojíždění zbytečná.

A to je přesně rozdíl mezi kolem na sport a kolem na život.

Cestou zpátky přijde účet

Odpoledne jedu stejnou trasu obráceně. A tady se ukáže, proč mi elektropohon dává ještě větší smysl.

U Vltavy se dá zastavit třeba u stánku U Posledního Kelta na Závisti, kde je občerstvení, posezení, WC, a dokonce wi-fi. Místo je navíc zvyklé na cyklisty.

Za oponou Okamžiku: Co všechno nevidíte, když se v šapitó rozjede Cirk La Putyka

Pak pokračuju přes Zbraslav směrem na Jarov. Přichází kopec, který bych na klasickém kole po celém pracovním dni úplně nepotřeboval. Není to žádná alpská stěna, ale po dvaceti kilometrech v nohách už člověk nechce dokazovat vůbec nic.

Takže přidám elektriku.

Tohle je možná největší kouzlo celého systému. Elektrokolo mi nebere radost z jízdy. Bere mi zbytečnou únavu. A díky tomu je reálné jezdit do práce na kole několikrát týdně, ne jen ve dnech, kdy mám zrovna sportovní náladu.

Čistá hlava místo kolony

Na jízdě do práce mě ale nejvíc baví něco, co se do tabulky parametrů vůbec nevejde.

Čistá hlava.

Ráno člověk vyjede, projede kolem vody, lesů a Zbraslavi a postupně se dostane do města. Má hodinu na to, aby si srovnal myšlenky. Něco si promyslí. Něco pustí z hlavy.

Tomíčkův memoriál bude zase burácet. Kvěch může na Markétě vstoupit do historie

A když přijede do redakce, není to ten klasický příchod do práce stylem: kolona, nervy, parkování, výtah.

Jsem vzhůru.

Kolo na pondělí i sobotu

Na tomhle eGravelu se mi líbí ještě jedna věc: není to čistě „kolo do práce“.

Ve všední den ho použiju na cestu do kanceláře. O víkendu můžu vypnout navigaci, prodloužit trasu, zmizet někam za Prahu a jet jen tak.

Gravelová koncepce tomu sedí. Je dost rychlý na asfaltu, ale zároveň se nezalekne šotoliny nebo cesty, která už úplně nevypadá jako silnice.

Takže jeden stroj může fungovat jako ranní dopravní prostředek i jako víkendová hračka.