Historie stará ani ne čtyřicet let
Zajímavé ale je, že i my, kteří jsme zažili takové telefony v praxi, kroutíme nad nimi hlavou, byť jsme je běžně používali ještě před třiceti lety. Opravdu jsme se tím dovolali? Asi i vy si někdy snažíte marně vybavit okamžiky, kdy jste telefonní číslo ani nehledali v paměti telefonu, ani ho nevyťukávali na malém displeji mobilu. A přece to nebylo zase tak dávno.
Pevná linka na stole, telefonní budka či kukaň s krabicí, kam se házely mince, nebo strkala telefonní předplacená karta. Přemýšleli jste někdy nad větou, kdy někomu řeknete, ať „vytočí číslo“? Nebo když řeknete, a myslíte tím, aby ten druhý někomu zavolal, „vytoč ho“? V muzeu starých telefonů vám potvrdí, že některé děti vidí ne zas tak diluviální telefon s otáčecím „displejem“ poprvé, k čemu to kolečko slouží, spíše netuší.
V hlavě bývaly i desítky čísel
Staré telefony se nedají se současnými počítači, které tu a tam používáme i volání, ani srovnat. Měly však jednu neskonalou výhodu. Cvičili naši paměť. Zkuste si vybavit, kolik telefonních čísel znáte zpaměti. Nemám na mysli policii, hasiče nebo záchranku. Ale někdy nejsme schopni přesně vyjmenovat číslo vlastního mobilu.
Za starých časů bývalo téměř nezbytné nosit v hlavě minimálně telefonní spojení domů, pamatovávali jsme si i telefon do práce na vlastní stůl či pracoviště, kluci znali bez problémů telefon na svou dívku, dívky zase na své chlapce. Byli jsme schopni zapsat si do mozku i dvacet stanic. Asi každý se ale neobešel bez telefonního diáře. Prodávaly se v různých provedeních a velikostech. I miniaturní, co se vešly do kapsičky u košile nebo do dámské kabelky.
Dneska? Zadáme počáteční písmeno či písmena, u modernějších mobilů je samozřejmostí vytáčení (stále se to slovo používá i v návodech, i když už nikoho nevytáčíme) hlasem. S vytáčením je konec. Nejen v televizní Tutovce či losování vsazených čísel. Teď už se vytáčíme jen sami mezi sebou.




















