Trolejbusy mu přitom učarovaly už jako malému klukovi. Jezdily kolem domu, kde vyrůstal, a už v šesti letech za nimi dokázal utíkat a jezdit sám. Z dětského okouzlení se postupně stala životní vášeň. U pražského dopravního podniku se vyučil, pracoval jako opravář a ve volném čase usedal za volant jako brigádní řidič. Jak sám říká, trolejbusům obětoval prakticky veškerý svůj čas.
„Poslední jízdy oficiálně probíhaly v sobotu a neděli 14. a 15. října 1972. Poslední zvláštní jízda nicméně ještě proběhla poté a byla určena hostům a členům Kroužku přátel městské dopravy. Za volantem jsem seděl já. Bylo to mimo jiné i proto, že to bylo nezaplacené, takže se do toho nikomu jinému moc nechtělo,“ říká pro deník Metro Drozda.
Trolejbusy míří do dalších částí Prahy. Největší bitva se povede v kopcích |
Jaký je to pocit, když je s vaším jménem úzce spojovaný prostředek hromadné dopravy?
Hezký. Trolejbusy jsou můj celý život. Začínal jsem s nimi už od dětství, kdy nám cinkávaly pod okny. Bydleli jsme tehdy v ulici Na Václavce v Praze 5 na Smíchově. Nejdříve jsem jezdil s rodiči, později už sám. Ještě později jsem si šel tvrdě za tím, abych s nimi měl něco společného i pracovně. Prostě jsem si je zamiloval. A ta láska trvá dodnes.
Proč jste si vybrali zrovna trolejbusy? Proč ne třeba autobusy nebo tramvaje?
Autobusy? To ne. Jednak nám na rozdíl od trolejbusů pod okny nejezdily a za druhé mi vždycky připadaly trolejbusy takové čistší, elegantnější. Ten způsob jízdy byl jiný. Těžko se to vysvětluje.
Ulicí Na Ořechovce projely 28. srpna 1936 prototypy prvních tří pražských trolejbusů. O pár let později vyrůstá na Václavce chlapec jménem Otakar Drozda (na fotce vpravo v modrých šortkách).
V knize vzpomínáte, že jste měli z okna kuchyně výhled přímo na zastávku Václavka a vy jste mohl sledovat, jak trolejbusy vyrážejí do prudkého kopce na Malvazinky.
Ano. Jak se píše v knize Život mezi pražskými trolejbusy, s mamkou jsme jimi často jezdili na Smíchov a já při každé jízdě utíkal dopředu k řidiči. Fascinovalo mě, kam sahá, co mačká a hlavně jak pracuje s pedály. Už jako kluk jsem také poznal, že existují různé typy vozů. Hranaté pragovky mi moc neseděly, protože mě před řidičem zakrývala velká skříň. Mnohem raději jsem měl škodovky, ze kterých jsem dobře viděl na řidiče i ven. Postupně jsem od řidičů vyzvídal, jak všechno funguje, až jsem měl základní ovládání trolejbusu nastudované.
Máte nějaký oblíbený typ trolejbusu, který se vám vždycky vybaví? Při poslední jízdě jste řídil, tuším, Tatru T400 číslo 9431 (431). Ta je v současné době k vidění v muzeu ve Střešovicích. Pražský provoz za vaší aktivní kariéry ale používal řadu dalších typů, mimo jiné Škoda 7Tr, 8Tr, 9Tr a vozy Tatra T400 či Tatra 401.
Já si vybavím, kterýkoliv typ jen vypíchnete. Žádný nepreferuju. Mám je rád všechny stejně.
Řidič a legenda pražských trolejbusů Otakar Drozda
V knize se dočteme také to, že váš otec byl tramvaják, strýc jezdil trolejbusy i autobusy a nakonec jste tedy u dopravního podniku skončil také vy.
Ano, ano. Můj otec se vyučil mědikovcem, ale kromě krátké doby, kdy pracoval v dílnách smíchovských garáží, byl třicet let tramvajákem. Od roku 1939 až do odchodu do důchodu v roce 1969 jezdil ve vozovně Motol. Řidičem byl celý život i můj strýc Karel, který nakonec také zakotvil u pražského dopravního podniku. Od roku 1952 jezdil v Libni s trolejbusem, ale když bylo potřeba, sedal i za volant autobusů v Dejvicích nebo na Pankráci. Často jezdil až do noci a někdy ani nešel domů. Na čtyři hodiny si lehl ve výpravně a ráno zase pokračoval v práci.
V knize se píše, že později přešel na Bohdalec, ale v roce 1957 s ježděním na trolejbusech skončil, že?
Tragicky mu tehdy zemřela dcera a on na to pořád musel myslet. Bál se, že kvůli tomu nebude při řízení dostatečně soustředěný a mohl by způsobit třeba nehodu. A tak požádal o přeřazení k vrchnímu vedení.
A čím se živila vaše matka?
Máma se vyučila dámskou krejčovou a měla s mou tetou do roku 1948 krejčovský salon. Potom šila pro družstvo, ale bylo to špatně placené zaměstnání, a tak odešla do holešovické elektrárny, kde pracovala u lisu a na fréze. Bavilo ji to, protože tam byl prý výborný kolektiv. Posléze ji přeložili do skladu a nakonec dělala mzdovou účetní. V důchodu mně potom pomáhala v kanceláři Střediska služeb dopravního podniku. A po večerech ještě šila lidem šaty.
Vybavujete si z dětství nějaký zážitek spojený s MHD, který se vám zapsal do paměti opravdu silně?
To víte, že ano. Jako malý kluk, to bylo ještě za války, jsme jeli s tetou z Václavského náměstí. Když jsme vyjížděli ze zastávky, tak teta zařvala rázné: K zemi! A všichni ti cestující v té tramvaji padli na zem jako jeden muž.
Otakar Drozda a Jindřich Šour
A co z dospělosti? Když už jste byl zkušený šíbr...
To nejlepší najdete v knížce. Ale chtěl bych si vzpomenout na něco, co se nevešlo. Na dílnách jsme kupříkladu dělali různé přípravy na zimu, protože nám hořely derivační odpory na vozech a podobně. A nějakou chytrou hlavu tehdy napadlo, že jsme na ně natahovaly jutové pytle. Aby ta posolená voda, co cákala v zimě, neohrozila provoz.
Takže taková pytlová jednotka...
Nebo na Děkance. V noci mi tam jednoho dne, respektive ono to bylo v noci, vypadl sběrač. Protože ale nesvítily světla na ulici, tak se mi ten sběrač při nasazování nějak nešťastně rozhoupnul a vyrazil okno v první patře.
A co bylo potom?
No, z ona vykoukla nějaká ježatá hlava a křičela na mě: To si zaplatíš!
A zaplatil?
Pojišťovna se o to naštěstí postarala.
Ja k vnímáte nynější návrat trolejbusů do metropole. Těší vás to?
Jsem moc potěšen. My fandové už jsme tomu totiž moc nevěřili, že se to někdy vrátí. Háček je pro mě osobně v tom, že už tyhle nové trolejbusy neznám, už jim nerozumím a rozhodně bych je už ani nedokázal opravit. To bylo dřív běžné přímo na trati. Většinu věcí, běžné závady, jsme dávali do kupy za pochodu.
Vzpomínky Otakara Drozdy
 |
