Už jste si někdy připadali jako filmová hvězda světového formátu? Světlo v ohybu přístupové chodby do stoky už zmizelo za zákrutou, ve tmě před vámi se začíná mírně mlžit. Ale především hukot vody je děsivý. Každou chvíli očekávám, že se ze tmy vyvalí tuny vody.
Hukot v temnotě
Myslí se mi mihnou záběry Harrisona Forda ve filmu Uprchlík, kdy na útěku před policií postupuje k východu z přehradní stěny a má skočit do hlubiny, do valících se a hučících vod.
Obsluhu nahoře bez si pamatují všichni. Na jméno hospody U Velasů už hodně lidí zapomnělo |
Nevím, co mě čeká pár desítek metrů přede mnou. Jen vím, že tam někde je na stěně pamětní cedule, můj cíl. Opatrně se vyhýbám čidlu, které by reagovalo na přetok vody ze stoky do odtokové šachty.
Cestou k tabulce to už silně hučí. Oči marně pátrají, co je v dálce.
Povodně ale nejsou, tak snad se nic nestane. Vodní (ale i mírně páchnoucí) mlžina houstne, hukot přidává na decibelech. V oparu vidím stoku, velký tubus. Chodba se rozšiřuje v malou plošinu.
Zasloužil se o pražskou kanalizaci
Tady je! Mírně vystouplý reliéf mužské tváře a stručný nápis.
MICHAL DOLEJŠ. ZASLOUŽIL SE O PRAŽSKOU KANALIZACI.
Pamětní tabulka Michalovi Dolejšovi
Svítím čelovkou, objektiv fotoaparátu ostří na stěnu. Pořád se mi nervózně třesou kolena, přece jen jsem v podobných prostorách poprvé v životě, navíc bez doprovodu. Mobilní signál nulový, jištění – no, taky nulové. Jen jeden člověk v tuto chvíli ví, že jsem pod zemí, a čeká, až se ozvu zase z povrchu.
Pamětní tabulka Michalovi Dolejšovi
Ještě pár snímků, na kvalitě a zlatém fotografickém řezu mi nezáleží. Ještě chvíli postojím a dumám o člověku, o kterém se veřejnost nejspíš nikdy nedozví. Nahoře v ulicích jsou pamětní desky buditelů, bojovníků, umělců, politiků, vynálezců. Michal Dolejš na ně hledí z nevelké tabule tady v pražské kanalizaci.
O solitérech v Praze. Některé stavby jsou jako pěst na oko. Třeba panelák v Braníku |
S pozemšťany nad hlavou
Čeká mě cesta zpět. Zastavím se ještě u výlezu kanálu asi uprostřed trasy. Cestou do stoky jsem ho v rozrušení ani nezaznamenal. Stačí dva metry po stupíncích a nazvednout zřejmě hodně těžký kanalizační poklop. Tak tam nahoře chodí pozemšťané…
Tam nahoře je svět pozemšťanů.
Za zákrutou už svítí v dáli výstup z chodby. Ještě projít louží s bahnem, protáhnout se mříží (naštěstí splňuji prostupnou tenkost) a jsem zase na světě. Holínky do batohu a domů.
V chodbě. Cesta od vchodu do hlubin stoky
Příště se dozvíte, co jsem vypátral o muži, jehož pamětní tabule připomíná.
