Co se ukazatelů času týče, ty mívaly doma až do 17. století pouze nejzámožnější městské domácnosti. O století později si pořizovala hodiny domů i střední třída, zatímco na vesnicích přibývaly ve staveních teprve především ve druhé polovině 19. století.
Historie zvonic na Malostranském náměstí
První zvonice patřila zdejší rotundě sv. Václava přestavěné v první polovině 17. století na kostel, druhá sloužila tamnímu kostelu sv. Mikuláše dokončenému před koncem 13. století. Roku 1625, tedy v těžké pobělohorské době, daroval Ferdinand II. Habsburský svatomikulášský kostel jezuitům, kteří se tu hodlali usadit. Od roku 1674 začali stavět na získaných pozemcích Profesní dům – honosné sídlo pro své předáky, ale přitom zničili kostel sv. Václava i jeho zvonici. Tu sice slíbili nahradit, jenže dalších dvacet let se na staveništi nehnul ani kámen.
Proto se Malostraňáci obrátili roku 1737 poprvé na soud. Ten jim dal za pravdu, a tak byla o stavbě nové zvonice pro jistotu sepsána smlouva. I když jezuité její zahájení několikrát odložili, svoji povinnost splnili včetně dodatku, že hotovou zvonici předají – jak bylo tehdy zvykem – obci. Dohodnuto bylo i to, že bude přístupná z ulice a bude vyšší než kostel.
Jezuité však zmíněné sliby dodrželi jen zčásti. Zaprvé během stavby, trvající v letech 1739–1752, „zapomněli“ na samostatný vstup a zvonici propojili s kostelem a zadruhé dali kostelu i zvonici stejnou výšku 79 metrů. Svoji svévoli korunovali tím, že nad vchod do ní umístili místo znaku obce svůj znak – ono známé IHS s křížem (což značilo Iésús Christos, tedy Ježíš Pomazaný).
Tak se obyvatelé Malé Strany obrátili na soud podruhé a i tentokráte jezuité prohráli. Zvonice musela dostat vlastní číslo popisné 556/29 i samostatný vchod, nad nějž si Malá Strana umístila svůj znak. Soud navíc nařídil, že jezuité nesmí na zvonici umístit sochy svých patronů.
Výšky zvonice a barokního kostela sv. Mikuláše zůstaly nakonec stejné. Šlo sice o porušení smlouvy, ale lidé z okolí po dostavbě zvonice trnuli, zda se nezřítí. Musela být proto přizvána odborná komise, která po důkladné prohlídce vydala dobrozdání, že zřícení této věže rozhodně nehrozí.
Ztracené číslo popisné?
Když jsem náhodně zjistila, že malostranská zvonice nemá destičky s číslem popisným ani orientačním, ověřila jsem si na příslušných institucích, že při číslování necírkevních objektů dostala zmíněné čp. 556/29. Poté jsem se obrátila s dotazem na vedoucího oddělení médií a tiskového mluvčího Magistrátu hl. m. Prahy Víta Hofmana, podle nějž „byly tabulky zřejmě odstraněny v době, kdy zvonice sloužila jako pozorovatelna Státní bezpečnosti“. (Ta zde „pečovala o naše bezpečí“ od počátku 60. let minulého století do roku 1990 pod krycím názvem Kajka.)
Díky Petru Kotalíkovi, vedoucímu Správy památkových objektů, byly tabulky znovu osazeny a po odborném průzkumu provedeny potřebné stavební zásahy na zvonici. Vyšlo totiž najevo, že – jak stojí v restaurátorské zprávě – „vstup do věže je tvořen kamenným portálem ze dvou druhů pískovce, což bylo překvapivé, neboť načervenalý kámen pochází prokazatelně z doby výstavby věže, tedy z let 1739–1752, zatímco nazelenalé části pocházejí z lomu využívaného ve středověku. Průzkum i potvrdil, že kamenné ostění portálu bylo do věže vloženo dodatečně, je tedy možné, že původní vchod byl z jiné strany.“
Navíc byla dolní část zvonice značně poškozena jak mechanicky (kvůli povětrnostním vlivům, zatékání a činnosti člověka), tak chemicky (působením solí především ze zimního posypu a ptačího trusu).
Od počátku října 2024, kdy bylo odstraněno lešení, jsou vidět obnovené zdobné prvky tympanonu, prostoru nad obecním znakem, a kartuše čili plastického orámování zvýrazňujícího znak Malé Strany v takzvaném vylepšení císařem Leopoldem I. z roku 1657.
Perlička
|
