metro.cz

Počasí v Praze

20 °C / 23 °C

Pondělí, 6. července 2020. Den upálení mistra Jana Husa.
Anna Hanuš Kuchařová na lajně v Yosemitech
Dalších 7 fotografií v galerii
Anna Hanuš Kuchařová na lajně v Yosemitech | foto: Jakub KrecbachMetro.cz

Před prací architektky dala přednost životu ve výškách na tenké lajně

22. června 2020  5:55 Josef Škvor Metro.cz
Anna Hanuš Kuchařová vydává knihu o životě a pocitech, které zažívá na popruhu širokém 2,5 centimetru stovky metrů nad zemí.

Jak a kdy se zrodila myšlenka, že napíšete knihu?
Když jsem byla naposledy ve Spojených státech na highlinové výpravě, tak mi přišly tři e-maily od tří vydavatelství s tím, že kdybych chtěla vydat knížku, tak mi ji vydají. Tehdy jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych knížku psala, natož, abych ji vydávala. Prvnímu jsem odpověděla ve smyslu – asi za padesát let se ozvu. Pak mě to ale donutilo přemýšlet, jestli mám co napsat. Nakonec jsem zhodnotila, že asi mám.

Kdy jste ji začala psát?
Začala jsem v lednu loňského roku, ale až do listopadu jsem to psala tak vlažně. Měla jsem asi 120 stránek. Pak jsem si řekla, že to doklepnu do konce roku. Nakonec mi to zabralo asi tak dva měsíce. Některé dny jsem psala 10 až 12 hodin, a to jsem text spíš promazávala. Jsem na sebe docela přísná. Takže soubor, který jsem ve výsledku odevzdávala, měl 170 stránek. Vedle toho jsem měla další, který se jmenoval Možná použiji. Tam byly texty, které se mi nechtělo rovnou smazat. Měl dalších 170 stran.

Takže to bylo podobné trápení jako hotel v Novohradských horách? (pozn. red. - narážka na zpracování zadaného tématu diplomové práce)
Ne, ne, tohle byl zábavný proces, mě to moc bavilo. Jen musím říct, že když autoři při křtu knížek děkují svým partnerům, tak v mém případě to určitě není klišé. Fakt jsem asi měsíc v kuse vůbec nefungovala, jenom jsem produkovala špinavé nádobí a špinavé oblečení. Můj muž chodil nakupovat, vynášel odpadky, vařil mi a byl prostě skvělý. Já byla doma a jen jsem psala. A to navíc většinou v noci. Takže mě zpravidla ani nepotkával. Když on šel spát, tak já vstávala a naopak.

Fotogalerie

V popisu vaší cesty po Islandu máte zajímavý obrat. „Během vteřiny mě kladivo vypitých piv poslalo do mrákot.“ To vás napadalo při psaní, nebo je to poznámka z cestovního deníčku?
To mě napadalo, až když jsem psala. Moje deníky nejsou rozhodně takhle poetické, jsou spíš věcné a někdy tam mám popsané zážitky. Většinou si tam zapisuji třeba postřehy o krajině, o místě, někdy napíšu i básničku. Ale sranda zápisky si tam nedělám.

Jste žena, která uměla programovat v Pascalu, matematicky zaměřená a povedla se vám hezky čtivá kniha.
Pokud ano, tak si myslím, že je to velká zásluha toho, že mám strašně moc naposloucháno nikoli načteno. Jsem dyslektik, takže mi čtení asi tak do patnácti let moc nešlo. Naštěstí mě rodiče neotravovali tím, abych pořád četla, protože po nějaké době zjistili, že to nefunguje. Nakoupili mi ale velkou spoustu audioknih, takže jsem poslouchala i romány. I v Českém rozhlase je obrovská spousta audioknih, tak mám naposlouchané i klasiky. Díky tomu, že jsem dyslektik, mám hrozně dobře vyvinutou poslechovou paměť. Na střední ani na vysoké škole jsem se skoro neučila, protože jsem si všechno zapamatovala z hodin. Tím, jak pro mě bylo obtížné číst a psát, tak jsem si rozvinula paměť poslechovou.

Kdo vám bude namlouvat audioknihu?
Jé, to by byl můj sen, kdyby z toho byla audiokniha. To se samozřejmě ale dělá až s úspěšnými knížkami. Takže uvidíme.

„Víš, ty lajny. To už není jen zábava. Je to pro tebe mnohem víc. Možná v tobě roste strom. A ty se teď musíš rozhodnout, jestli mu začneš přistřihovat větve a ubírat vláhu a budeš mít na konci života bonsaj, nebo jestli rozbiješ skleník jistot a zkusíš, zda ten strom obstojí venku na vzduchu.“ To vám řekl v roce 2014 váš tehdejší přítel a nynější manžel. Takže bonsaj nebo strom?
Rozhodně jsem ráda za to rozhodnutí, které jsem tehdy učinila. Zvolila jsem strom. Už od roku 2014 se živím jen slackline. Život mě už několikrát překvapil. Kdyby se mi vyplnilo to, co jsem si představovala jako svoji nejlepší formu života ve dvaceti, tak teď kolem třicítky bych si žila výrazně hůř. Životu nechávám trochu volné pole působnosti. Nemám úplně jasnou představu. Rozhodně nelituji, že jsem architekturu vystudovala. Pokud mi to bude dávat smysl, naplňovat a bude mi připadat, že do toho mám vložit svoji energii, tak ji do toho dám ze sta procent. Stejně jako jsem to dělala s čímkoliv jiným. Pokud to ale tak necítím, možná ji vložím do něčeho úplně jiného. Škola mi dala hrozně moc, nejen samotnou znalost, ale také schopnost přizpůsobivosti. Zrovna na architektuře je člověk tolikrát hozen do vody a je mu řečeno, plav. Když přede mnou stojí něco těžkého, tak vím, že to dám.

Tuším správně, že v životě nemáte mantinely?
Ne, nemám. Opravdu se mi to stalo už tolikrát. Do něčeho jsem šla s nějakou představou a pak se z ní vyvinulo úplně něco jiného. Prvotní představa byla samozřejmě důležitá, stejně důležité ale je, umět ji opustit. Nebo si připustit, že cíl může být jiný a cesta, kterou jsem zvolila, není úplně ta správná.

Kde je pro vás teď meta na lajně? Chcete trhat rekordy, nebo je to jinak?
To je to, co se do knížky už nevešlo, ale možná, že o tom napíšu něco dalšího. Stejně jako se tam nevešli všichni lidé, s nimiž jsem udělala docela podrobné rozhovory. Už tři roky nedělám slackline na rekordy, zvolila jsem takovou druhou cestu. Snažím se ji dělat jiným způsobem – na mistrovství, ale není to mistrovství v tom známém slova smyslu. Je to přístup blízký východním kulturám. Na lajně se nesnažím přejít co nejdelší kus, snažím se přejít co nejdelší kus v co největší vnitřní harmonii. Naše běžná západní cesta je, že chceme co nejrychleji posouvat své hranice. Tohle je ale cesta, kde překonání hranice není důležité a snažím se danou věc provádět v co největším soustředěním. Já s lajnou nebojuji, snažím se přijít na její vibraci a naladit se na ni. Snažím se najít harmonii. To ale neznamená, že to vzdám. Když jdu po lajně a vykašlu se na to, tak to moc dobře cítím a nemám z toho radost. Když ale jdu a dávám do toho všechno a spadnu, tak na sebe nejsem naštvaná. Neříkám, že cesta posouvání hranic je špatná, pro mladé a dynamické lidi je určitě důležitá. Jen v naší společnosti je těžké tu druhou cestu pochopit. Obzvlášť když dělám sport, tak je to divné. Když se ale o mistrovství mluví v souvislosti s malířem, tak je to v pohodě.

Včera jste knížku křtila. Asi trochu hloupá otázka – proč byl křest na skalách?
Je to proto, že celá ta knížka je o výškách a o skalách. Kdybych ji křtila kdekoliv jinde než na skalách, tak by to byl podvod. Takže to muselo být tam. Ještě jsem si vymyslela takovou specialitu. Nebyla křtěná alkoholem, ale čtyřmi elementy – zemí, vzduchem, ohněm a vodou. Měla jsem na to připravený písek ze Sahary a pak hlínu z Českého ráje.

Z čeho vznikla přezdívka vašeho manžela Kwjet?
Z přezdívky Květák, protože má takové kučeravé vlasy.

Manžel také pracuje na plný úvazek na lajnách?
Ano, vyrábí specializované vybavení na slackline. Má svoji slacklinovou značku, kterou založili s kamarádem jako studenti před dvanácti lety. Teď je z toho jedna ze sedmi světových firem. Těch, kteří vyrábějí úplně specializované vybavení, je docela málo. Teď mají odbyt především mimo Českou republiku. Trochu se to mění, je to ale hlavně Německo, Itálie, Francie, Spojené státy.

Kolik je asi lidí, kteří se věnují slackliningu?
Je to trochu těžké spočítat, jako třeba u lyžařů. Od kdy se počítá lyžař? Od doby, kdy sjede svah bez pádu, nebo od doby, kdy začne soutěžit? V Česku je těch, kteří mají doma lajnu a umí po ní chodit, v řádu tisíců. Ti, kteří se tomu aktivně věnují, tak to jsou nižší stovky, počítám tak asi 200 lidí.

Z knížky vyplývá, že máte kamarády po celém světě.
Po lajně jsem začala chodit v době, kdy celosvětová komunita slacklinerů byla tak malá, že to bylo 200 až 300 lidí. Znali jsme se všichni většinou jen virtuálně, přes sociální sítě. Když jsme ale přijeli do některé země, tak bylo velice jednoduché se s kýmkoliv zkontaktovat a vlastně jsme hned byli kamarádi. Slacklining je v tomto vynikající, zvláště chození ve výškách. Lidé jsou donuceni se dělit o svůj materiál a znalosti a důvěřovat těm kolem sebe. Protože lajnu si člověk nenapne sám. Musí k tomu mít kamarády, kteří mu pomohou. Když jede do cizí země, tak se musí seznámit s místními, aby mu řekli, jak to tam funguje, co se může, co se nemůže. Třeba často nemá ani dostatek materiálu, takže si musí některý půjčit. Je to velmi příjemná komunita lidí.

Něco jako lezecká…
Toto je ještě menší komunita. Je to něco jako lezecká komunita v 70. nebo 80. letech minulého století. Takže úplně skvělá.

Komentáře

Hlavní zprávy

RESTART: Je potřeba udělat technické obory víc sexy, říká investor Marek Moravec

Marek Moravec Restart
vydáno 6. července 2020  14:44

Patří mezi čtyři partnery investičního fondu Nation 1, který podporuje technologické firmy v jejich úplných začátcích. Marek Moravec studoval na Oxfordu a...  celý článek

Nejsilnějším pivem na světě je Snake Venom, nejprodávanější je Sněhová vločka

Petr David v akci
vydáno 6. července 2020  7:24

Pivo, to je nejen česká perla. Vydejte se s námi za pivními zajímavostmi a perličkami.  celý článek

Zažili jsme parádní mejdan na Manhattanu. Leží kousek od Třeboně

Míra býval lešenář. Už dávno je ale v důchodu a v kšiltovce New York je prostě... Magazín
vydáno 5. července 2020  5:19,  aktualizováno  9:12

Měla to být reportáž o tom, jak jsme za jediný den navštívili několik míst v Česku, která mají světový název. Místo toho je tenhle text o lidech, jež nám...  celý článek

Na našem území vařili pivo už Keltové, avšak chmelení piva se připisuje Slovanům

Když si objednáte Budvar, máte jistotu, že jde o originál z Českých Budějovic.
vydáno 4. července 2020  15:08

V Česku mají tradici velké i malé pivovary.  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám