„Ničeho se nebojím, jenom teroristů,“ říkávala Alena Sešínová svým blízkým, když se čas od času vracela domů do Prahy z New Yorku, kde pracovala již dlouhé roky jako IT administrátorka velké americké pojišťovací společnosti.
„Často říkávala, že bychom měli vidět, jak je u nich v kanceláři krásné počasí a dole pod nimi mraky,“ říká její švagrová Jarmila Sešínová. Alena vyjížděla každý den dvěma výtahy až do 94. patra. Jedna zdviž ji vyvezla do půlky mrakodrapu, druhý výtah ji dopravil až do jejího podlaží. V úterý 11. září 2001 byla v místech, kam se strefilo první z unesených letadel. Nemusela být ten den v práci, ale pocit odpovědnosti za chod počítačové sítě a spokojenost kolegů pro ni byl charakteristický. Kdyby byla flink, dnes by žila. Přitom stačilo, kdyby vyrazila do zaměstnání o deset dvacet minut později. Historie si ale na kdyby nehraje.
Narodila se v Praze na Žižkově 16. června 1944, deset dní po invazi v severní Francii. Spojenci ten den, shodou okolností, poprvé bombardovali Bratislavu. Dětství prožila v Praze a na Karlštejně. V malé obci pod slavným českým hradem žili její prarodiče. I proto tady najdete na malém hřbitůvku s výhledem jak na Berounku, tak hlavně na hrad císaře Karla IV. její symbolický hrob.
Byla svým způsobem vizionářka. Vystudovala totiž už v 60. letech tehdejší IT, obor, který byl v plenkách, a představa, že se počítače, které tehdy zabíraly i několik místností, přesunou na každý pracovní stůl, bylo velké sci-fi. Když se v roce 1970 rozhodla přes Maďarsko emigrovat, byly jí znalosti, které o oboru získala, dobrým základem pro její budoucí profesi.
Z Československa utíkala tajně, nikomu doma se nesvěřila. Až když byla v bezpečí za hranicemi, poslala rodičům dopis. „Maminka jí to nikdy nevyčítala, ale tížilo ji to,“ vybavuje si Jarmila Sešínová.
Alenini rodiče museli několikrát na výslech, bezpečnost se snažila tatínka přimět k tomu, aby si pro dceru dojel do Francie, kde se mezitím usadila, a přesvědčil ji k návratu. Odolal. Alena se mezitím v cizině doslova protloukala. Odbyla si zaměstnání, která byla tehdy, stejně jako dnes, doménou utečenců. Uklízela, byla pomocnicí v domácnostech. Ale snažila se a šetřila. Jakmile dala dohromady potřebnou sumu, koupila si letenku za moře.
„Moc toho nenapovídala, ale asi to neměla v počátcích jednoduché,“ vzpomíná Alenina švagrová. Rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem. Našetřila si na studium počítačového oboru, našla si dobrou práci a pomalu šla stupínek po stupínku nahoru. Domů se mohla vrátit před pádem komunismu, už jako americká občanka. Každému vždy dovezla dárek, nejvíc prý potěšila svého bratra pálivými omáčkami na maso, které u nás před rokem 1989 nebývaly. „Žádné honosné dary, vždycky něco pro radost,“ připomíná její neteř Alice.
Zarmoutilo ji, když noviny pak o tetě psaly nesmysly, že v New Yorku bydlela v honosné čtvrti v sedmipokojovém bytě, a další nepravdy. „Byla to obyčejná a skromná ženská,“ hájí neteř památku své tety. Jestliže si našetřila peníze, utratila je za cestování. I doma vždy pobyla pár dní, zbytek dovolené procestovala po Evropě, když už se vydala tak daleko.
Na úterý jedenáctého září 2001 nikdo z Aleniných příbuzných nevzpomíná radostně. Nejdřív doufali, že nebyla v práci, když ale byl hluchý její telefon a v New Yorku se jí nemohla dovolat ani přítelkyně Barbara, nejistota se změnila v krutou jistotu. Policie si vyžádala Aleniny osobní věci kvůli DNA. Ale ani DNA po ní v troskách nezůstalo. Stejně jako po stovkách dalších, kteří umírali v pekelném žáru.
„Jednou jsem jela do nemocnice s nemocným vnukem,“ říká neteř Alice. Bylo právě 11. září. „Náhoda, ale pokaždé když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech,“ dodává. Maminka Aleny Sešínové zemřela dva roky po své dceři. Pomalu odcházela, trápilo ji, že se nemohla s Alenou ani rozloučit. Dnes už nežije ani Alenin bratr Petr. Zůstaly jen fotky, dárky od Aleny. Třeba plakát nočního New Yorku nebo hrníček na kávu...
