Příběh o tom, jak se u Anděla narodil semafor. Trvalo to deset let

Vznik přechodu Vznik nových světelných křižovatek je podle mluvčího TSK Tomáše Mrázka dlouhý a celkem náročný proces. Co je na začátku? Nejprve se zjišťuje, zda je signalizace vůbec přínosná pro dopravu. Své stanovisko k tomu dávají městské části, příslušné odbory dopravy, policie a dopravní inženýři. Dalším kritériem jsou majetko-právní vztahy a také finanční náročnost. Pokud je vše v pořádku, je potřeba získat všechna povolení.  Jak dlouho to trvá? Čas od prvotního impulsu po stavbu se nepočítá ani na týdny ani na měsíce.

Za více než deset let došla na radnici Prahy 5 hromada dopisů, ve kterých lidé žádali přechod přes Radlickou ulici na křižovatce s ulicí Karla Engliše. Úředníci Prahy 5 dopisy zodpovědně přeposílali na magistrát. Odtamtud po dlouhá léta přicházela psaní se stejnou odpovědí: Přechod na Radlické nebude.

Lidé se dočkali

Starousedlíci, ale především stále více lidí z přibývajících kancelářských budov, roky nebezpečně přebíhali tříproudovou silnici. Kličkovali mezi auty, načež na druhém konci silnice museli zdolat kovové zábradlí, které jim v přebíhání mělo zabránit. Pak se stal malý zázrak. "Na Radlické vybudujeme přechod,“ oznámil Metru mluvčí technické správy komunikací Tomáš Mrázek.

V říjnu se začalo kopat. "Přechod bude hotový koncem listopadu, kdy začnou fungovat semafory,“ řekl Mrázek. Přechodů v Praze přitom přibývá velmi málo, jen pár za rok – podívejte se na tabulku níže. Určitě se jich rodí méně, než by si přáli chodci. 

A jak to, že měli lidé z okolí Radlické se svým novým semaforem po letech štěstí? "Snažili jsme se o zřízení přechodu roky. Dříve tomu bránily technické možnosti magistrátu ijistá neochota s celou situací něco dělat,“ vysvětluje vedoucí odboru dopravy Prahy 5 Ivan Růžička.

První semafor byl na Václaváku

Dopravu v metropoli si bez nich nedovedou představit řidiči ani chodci. Semafory svítí na křižovatkách v pražských ulicích už od dvacátých let minulého století. První mechanický semafor měl za úkol řídit dopravu v samotném srdci metropole, na Václavském náměstí, které bylo v té době nejvíce dopravně zatíženým úsekem města. Jak vyplývá ze záznamů ze sčítání motorových vozidel z let 1928 až 1930, zmíněnou křižovatkou během 12 hodin ve špičce projelo často i 17 tisíc vozidel. O osazení frekventované komunikace semafory bylo rozhodnuto v souvislosti s rekonstrukcí vozovky na náměstí a 21. ledna 1930 se poprvé semafory rozsvítily. 

Semafory visely na ocelových lanech a mohly být podle potřeby řízeny ručně strážníkem, nebo automaticky. Zelenému i červenému signálu byla shodně vyhrazena doba 23 sekund, žluté světlo svítilo deset sekund. Hned v dubnu je následovaly i další semafory. Tentokrát na dolním konci Václavského náměstí na křižovatce Můstek. Dobové prameny uvádějí, že v roce 1939 fungovaly semafory na 33 křižovatkách.  Mechanické semafory měly ale ještě jednoho předchůdce. Ručně ovládaný semafor řídil od prosince 1927 dopravu na křižovatce Hybernské ulice s Dlážděnou a Havlíčkovou. Byla to čtyřstranná plechová skříň, vysoká 1,4 metru, s třemi barevnými čočkami, zavěšená na laně. K přepínání světel sloužil ruční paketový přepínač.