Jak zamávalo s vaší profesí a Národním divadlem, ve kterém hrajete, dění posledních měsíců?
Kolegové na volné noze, oni pověstní OSVČ, to odnesli nejvíc. Ze dne na den přišli o veškerou obživu, natáčení, zájezdová představení, rozhlas, dabing. Tma, zima a hlad. Nám šel základní plat jako o prázdninách, kdy nehrajeme. Takže žádná sláva, ale aspoň něco. Jedinou možností obživy zůstalo natáčení audioknih, a to za velmi přísných hygienických podmínek, ovšem při zachování uměleckého standardu. Bez roušek, samozřejmě. Národní divadlo jako vrcholná instituce samozřejmě nemůže reagovat ze dne na den na různá rozvolňování a opětovná omezování. Jestliže máte do historické budovy pozvat diváky z venkova, nemůžete je nutit sledovat představení v roušce a o přestávce jim kontrolovat rozestupy. Bez šampaňského. Nehledě na to, že někteří naši sólisté jsou ze zahraničí a byli zavření doma v karanténě. Činohra ND přesto pracovala. Na sociálních sítích jsme pořádali kurzy šmíry, tedy pokleslého herectví, aby nám nezmrzl úsměv na rtech. Naši dramaturgové připravili a odvysílali tamtéž sérii debat s názvem #KulturaJeNárod. Ve dnech zrušených představení jsme spolu s diváky vzpomínali na inscenace aspoň slovy nelítostných kritiků v pořadu Co po nás zbude. A jako o závod jsme šili nedostatkové roušky.
Jak jste krizi prožíval vy osobně?
Byl jsem zavřený v divadle, říkáme tomu generálkový týden. Pro představu: je to něco jako nejvyšší pohotovost v blázinci. Už se vyjadřujeme kódovou řečí, moc nespíme a o světě venku toho víme málo. A přesně 10. března jsme měli veřejnou generálku, pustili jsme dovnitř jen sto lidí proti podpisu a tu naši slávu jsme jim předvedli. Bylo to jako poslední valčík na Titaniku. Druhý den bylo všechno jinak. Šili jsme doma roušky, burcovali veřejnost, po večerech tleskali z balkonu zdravotníkům. Děti plakaly ze spaní, přály babičce veselou karanténu a ptaly se nás, kdy zemřeme. Po čtrnácti dnech jsem zakázal televizi, po měsíci vyrval ze zdi internet a vzápětí jsme odjeli na chalupu. Takže jsem se stal rodinným zmocněncem pro covid-19 a všechny zprávy zvenčí cenzuroval... Přežili jsme.
Našel jste v tom i něco dobrého?
Měl jsem spoustu času. Jako dosud nikdy ve své kariéře. Pět měsíců relativního volna. Bez večerního hraní. Spoustu času na přemýšlení, co pro mě ta profese znamená, co znamená pro moji rodinu, pro společnost. Potřebují lidé divadlo? Kulturu? Umění? Nebo jim stačí jen zábava? To byly chmurné myšlenky. Na druhou stranu jsem doma udělal spoustu práce, kterou jsem neustále odkládal pro nedostatek času. Na chalupě vyrostl domek pro dětskou část rodiny, protože rodiče nemusí být u všeho, že ano. Přečetl jsem zaprášené knihy a jedl. Hrozně jsem ztloustnul! Ve dnech, kdy normálně večer hraju, jím naposledy ve čtyři a pak už nevečeřím. O energetickém výdeji při představení ani nemluvím... Tak to je můj úkol současných dní. Dostat se na původní váhu a původní profesní sebedůvěru.
David Matásek
Hrajete v Národním divadle i v televizních seriálech. Jak se liší způsob herectví?
V divadle dlouho trénujete, ladíte formu, chystáte strategii. A pak v sedm večer vyrazíte na trať. Dlouhou, ale známou. Relativně. S lidmi, o kterých víte, že vás podrží, kdyby něco. Při natáčení toho víte pramálo. Někam vás odvezou v nekřesťanskou hodinu, o trati netušíte nic, jen tolik, že poběžíte s lidmi, které často ani neznáte. Ale v improvizovaném přístřešku se seznámíte v družném hovoru, když vtom náhle někdo vystřelí ze startovní pistole a vy musíte vyrazit. Do neznáma. Samozřejmě zakopnete, upadnete, přinejmenším klopýtáte, ale existuje naděje, že vám dovolí závod aspoň dvakrát, třikrát zopakovat. Večer uléháte s pocitem, že jste tomu dal maximum, že lidé budou spokojení a maminka vám tuto činnost nezakáže.
Jaký typ herce jste? Ponoříte se do nové role a nějakou dobu v ní žijete, nebo se s odchodem ze scény stáváte zase jen Davidem?
Snažím se zůstávat Davidem pořád. Netahat si práci domů. Není to vždycky snadné, občas to ještě někde uvnitř doutná, když se sprchuju, ale myslím, že zdravější je nechat roli v divadle. A doma, s rodinou, žít život. Poznávat nové kraje, lidi a situace. Když nesbíráte, nemůžete rozdávat. Dřív jsem to moc neuměl, ale dnes už mám diář plně pod kontrolou a cíleně si nařizuji dny volna a práci. Pokud mi je nenařídí okresní hygienik.
Jaký ten David mimo scénu je?
Tak to je spíš otázka na moji ženu nebo děti. Ale dobře, že se ptáte mě, oni by vám toho mohli navykládat hodně zkresleného... Při naší profesi je důležité zůstat dítětem. Neustále objevovat, divit se a hrát si. Co by kdyby. Jak myslí ti druzí, co udělám, co řeknu? A po všech těchto fabulacích je krásné sednout na Vespu a vyrazit do světa. Nebo mou corollou do Krkonoš. A najednou se zabývat obyčejnými věcmi. Zmokneme? Spadneme? Kde budeme spát? To je velice osvěžující.
Máte čtyři děti, jaký jste táta? Co je pro vás při výchově nejdůležitější?
Vykašlat se na svoje ambice. Nechtít mít dokonalé děti. Prvotřídní útočníky a excelentní klavíristky. Je to tuhý boj, vlastní představa je silná a chce ven, ale když to dokážete, když dětem necháte dostatek prostoru pro vlastní vyjádření, můžete být jen mile překvapen. Samozřejmě při dodržení všech kasárenských rozkazů, pod pohrůžkou tělesných trestů... Tak to vidíte, není to lehké. A čím jsem starší, tím méně mám trpělivosti. To mě na mně mrzí... Důležitý je, myslím, vzor. Děti nás pozorují a naše chování pak opakují a ve spojení s genetickou výbavou už není mnoho prostoru na ovlivňování... Ohýbat, ale nezlomit.
Strážce streamu
