Problémy Prahy s vizuálním smogem má ukončit koncepce z Brna

Mnoho významných akcí proti vizuálnímu smogu dosud magistrát nepodnikl. Můžeme to přičítat koronaviru, liknavosti i složité legislativě. Jedna výrazná akce se však přece jen odehrála začátkem minulého měsíce. Tehdy došlo k odstranění dvacítky ilegálních billboardů umístěných na městských pozemcích především v oblasti Radlické. „Jednalo se o reklamní plochy, které neznámá osoba během čtrnácti dnů rozmístila po celé Praze. Nosiče byly rozmístěny bez jakéhokoli povolení, bez uzavření nájemních smluv a v rozporu se všemi předpisy. Dotyčný vlastník tak zkusil na dnešní poměry nebývalou anarchii. Je to stejné, jako kdyby si někdo na vašem pozemku postavil bez povolení dům a začal ho dále pronajímat,“ říká pro deník Metro radní pro správu majetku Jan Chabr.

Pravidla se řídí především zákonem o regulaci reklamy. Stát ovšem do záležitostí podnikatelů zpravidla zasahuje jen zřídka. Obvykle jde o eticky rizikové produkty, jako jsou tabák nebo alkohol. „Ještě se tak děje v případech, kdy je v sázce nějaký vyšší cíl. Tak se stalo například v roce 2017, kdy vešla v účinnost ustanovení zákona o pozemních komunikacích zavádějící zákaz billboardů a jiných reklamních sdělení v ochranném pásmu dálnic a silnic první třídy. Regulace reklamy je však za současného stavu především záležitostí samosprávy,“ vysvětluje právní stránku předseda představenstva městské firmy Technologie hlavního města Prahy Tomáš Jílek.

Soutěž o výlohu roku
V ulicích Prahy jsou hojně zastoupené dva typy reklamních sdělení. Dělicím kritériem tu je vlastnické právo k nemovitosti, na které se reklama nachází. „Reklamami umístěnými přímo na provozovnách provozovatelé propagují své služby, což je bezpochyby v pořádku. Často se ale musíme potýkat s tím, že se v jednom objektu nachází více provozoven. Tím se intenzita reklamy stupňuje. V těchto případech navíc nedrží ani jednotnou grafickou identitu a vzniká nevkusný paskvil. Je to ale spíš záležitost diskuze s majiteli nemovitostí, na ty musí být vyvinut vhodným způsobem tlak,“ popisuje Chabr s tím, že má vedení měst ale v takových případech svázané ruce. „Nedisponuje totiž pravomocí autoritativně někomu nařizovat, jak vést svůj obchod. Někteří odborníci ale razí názor, že fasády v městské zástavbě mají specifickou hybridní povahu. Vzhledem k tomu, že svým vzhledem přispívají k celkovému vzezření městských částí, by při instalaci reklam měla panovat jistá logika,“ míní Chabr.

Jako vhodný nástroj, ke kterému obecní úřady mohou přistoupit, se ukázal ten z městských obvodů v Brně. Zde roste především popularita specificky zaměřených grantových programů a veřejných výzev, jakou byla například soutěž o výlohu roku. Účastníci soutěže měli za úkol s pomocí omezeného rozpočtu z městských financí představit nejvkusnější designová řešení pro prezentaci vlastního podniku.

Outdoorová reklama
Druhým rozšířeným typem je takzvaná outdoorová reklama. Vlastníci nemovitostí, na kterých je reklama instalována, je podle magistrátu zpravidla poskytují za úplatu komukoliv, kdo o ně projeví zájem. A v této oblasti chybí pravidla a případné postihy asi nejvíce. „Průkopníkem v české komunální politice je v této činnosti opět moravská metropole. Zdejší politici dali ve spolupráci s odbornou veřejností dohromady manuál, který má posloužit jako rádce provozovatelům s cílem zabránit vzniku otřesných paskvilů a hyzdění městských ulic. Manuál se dobře uchytil, inspirovala se jím například Ostrava,“ popisuje Chabr.

Zmatky a byznys
V historicky chráněných částech měst panuje zvláštní režim. To se samozřejmě týká i Prahy. Důležitou roli tu zastává Národní památkový ústav i lokální Odbory památkové péče. Památkáři mají ze zákona širší oprávnění stavební záměry posuzovat – a zaměřují se zejména na otázky obsahu reklamního sdělení a jeho grafického provedení. „Oba orgány vydávají pro účely stavebního řízení závazné stanovisko, kterým se stavební úřady musí řídit. Nešťastné je, že se ne vždy shodují,“ komentuje neutěšenou situaci Chabr a slibuje aktivnější roli města v jejím řešení. „Nemůžeme si dovolit, aby rozhodovací procesy ve stavebním řízení byly neprůhledné a rozhodovány víceméně náhodně,“ uzavírá radní.

Jak je to v zahraničí Radikálně se k regulaci v roce 2007 postavilo brazilské Sao Paulo. Město bez výjimek zakázalo outdoorovou reklamu a zavedlo striktní pravidla pro označování provozoven. Podle statistik bylo v důsledku toho odstraněno na 15 tisíc billboardů a 500 tisíc dalších reklamních formátů. Součástí kampaně byl však i zákaz malby na zdi. Kritici upozorňovali, že tímto způsobem radnice ničí bohaté streetartové tradice (na snímku). Zákaz trval pět let, poté se reklamní nosiče začaly vracet. V Evropě má nejbohatší zkušenosti Francie. Alpský Grenoble byl vůbec prvním evropským městem, které se těmito záležitostmi rozhodlo v roce 2014 systematicky zabývat. Paříž nezůstala dlouho pozadu. Zde ale odstranění více než patnácti set billboardů proběhlo především kvůli neprůhledným smlouvám o pronájmu. Premiantem v boji proti billboardům je ale hlavní město Austrálie Canberra. Zákaz jejich umisťování zde platí už od roku 1937. První americké státy začaly reklamu regulovat v roce 1968. Konkrétně šlo o státy Maine, Havaj, Aljaška a Vermont. V posledním jmenovaném zvolili patriotistický přístup. Reklamní nosiče jsou zakázány plošně, místní samospráva ale může udělovat výjimky. Ty se nejčastěji týkají podpory lokálních podniků.