Jak silné paralely vidíte mezi nynější situací na Ukrajině a rokem 1938, kdy bylo československé pohraničí po mnichovské konferenci pohlceno hitlerovským Německem?
Jistou paralelou k roku 1938 může být skutečnost, že Rusko bere „v ochranu“ ruské minoritní obyvatelstvo na Ukrajině, i když Doněcká a Luhanská oblast jsou pod kontrolou povstaleckých sil spolupracujících s Ruskem již delší dobu. Srovnáváme-li situaci s Mnichovem, převažují spíše rozdíly, hlavně fakt, že připojení Sudet Německem se v roce 1938 realizovalo se souhlasem dalších mocností, včetně Velké Británie a Francie, zatímco pondělní oficiální krok ruského vedení je jednostranným aktem, vůči němuž se západní mocnosti ostře vymezily. Pokud bychom přece jen hledali nějaké paralely a vzory, nalezli bychom je spíše v ruských krocích vůči Gruzii či Moldavsku. S tím, že Abcházie, Jižní Osetie či Podněstří byly již dříve Moskvou uznány taktéž jako nezávislé. Na druhou stranu dopady uznání Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky mohou mít pro budoucnost Evropy a světa daleko zásadnější dopady, které snad jednou nebudeme nuceni srovnávat s dopady mnichovské krize v roce 1938.
Jak na sebe oba sousedé vzájemně nahlížejí? Jak vnímá průměrný Rus Ukrajince a Ukrajinec Rusa?
Na tuto otázku nejde dát univerzální odpověď, neboť historická paměť po rozpadu Sovětského svazu se utvářela různě v rozmanitých regionech Ukrajiny, ale dokonce i v jednotlivých rodinách. Mnozí se cítili být součástí takzvaného ruského světa, jiní se vůči němu ostře vymezovali. Dokonce lze konstatovat, že před ruskou okupací Krymu a ruským angažmá na východě Ukrajiny převažovaly mezi ukrajinským obyvatelstvem vůči Rusku sympatie. Rok 2014 lze považovat za klíčový bod obratu, kdy se stále větší část Ukrajinců, dokonce i ve východních oblastech Ukrajiny, začala identifikovat s ukrajinskou kulturou, identitou a pamětí a vymezovat se vůči Rusku a ruskému světu. To se projevilo mimo jiné i tím, že stále více Ukrajinců se učí mluvit ukrajinsky. Ačkoli Rusové naopak pravděpodobně stále více pod vlivem státní propagandy vnímají Ukrajince v duchu velkoruských idejí jako Malorusy a jsou k nim mnohem kritičtější, neznamená to, že by v Rusku nebylo poměrně dost lidí, kteří se s touto představou neztotožňují.
Jak hodnotíte argumentaci Vladimira Putina, že ruský vpád na území Ukrajiny je „mírovou akcí“?
Ačkoli se ruské vedení snaží svůj krok takto obhajovat, nelze jej interpretovat jinak než jako potvrzení ruské agrese vůči Ukrajině, která trvá od roku 2014, a jako bezprecedentní porušení mezinárodního práva.
Jaký očekáváte vývoj do konce měsíce? A do konce roku?
Agresivní kroky ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho ostrý projev k národu z 21. února mohou naznačovat, že se jedná jen o předehru k daleko ambicióznějším plánům ruského prezidenta. Lze se jen dohadovat, jaké budou jeho další kroky, nicméně hrozba útoku na Ukrajinu dostává reálné obrysy. Těžko odhadovat, zda se bude jeho další postup řídit pragmatickými a racionálními úvahami a vědomím, že Rusku případná agrese vůči Ukrajině přinese jen obrovské problémy a v konečném důsledku značné oslabení, či se bude řídit iracionálními ambicemi vrátit Rusku vše, co mu podle jeho soudu patří. V tuto chvíli se zdá, že Vladimir Putin představuje reálnou hrozbu nejen pro Ukrajinu, ale i pro státy střední a jihovýchodní Evropy, které by se měly připravit na zesílenou obranu svých hodnot. Evropa jako celek se musí sjednotit k obraně svých zájmů, neboť bude nepochybně čelit nejen vojenské hrozbě, ale též ruské propagandě a diplomatickým aktivitám, které budou cílit na představitele klíčových západních států, aby obětovali zájmy Ukrajiny, případně dalších zemí, které Rusko považuje za sféru svého vlivu.
